Vzory výstupových materiálů - krajní pravice, neofašismus a kriminalita - ochrana spotřebitele

Krajní pravice, neofašismus a kriminalita

Po pádu fašistického režimu v Itálii a nacistického v Německu sice došlo k mezinárodnímu odsouzení fašismu, respektive nacismu, ale nezmizeli ani jejich přívrženci z období Mussoliniho a Hitlerovy vlády, ani myšlenky samotné. Od konce války se neustále objevují různé skupiny, které se na obě ideologie snaží navazovat. Pro ideologický rámec jejich aktivit se vžil název neofašismus, respektive neonacismus, případně obecně extrémní či krajní pravice. V posledních letech se ke krajní pravici započítává ještě pravice populistická, která často využívá antiimigrantskou a homofobní rétoriku, avšak distancuje se od fašismu, respektive nacismu.

 

Přestože existuje v celosvětovém měřítku i u nás značné množství různých ultrapravicových uskupení,

která se v mnoha ohledech odlišují, lze je všechna na základě jejich politického programu zařadit do tří základních skupin: reakční populisté, neofašisté a neonacisté. Pro úplnost je třeba říci, že názory všech tří skupin se v mnoha případech doplňují či překrývají a žádná přesná dělicí čára mezi nimi neexistuje. Některé postupy připisované zde jedné skupině se proto mohou objevit také u skupiny druhé, ve velmi všeobecné rovině však toto rozdělení funguje. Je pochopitelné, že rasistické, xenofobní a antisemitské postoje nejsou příslušníky řady krajně pravicových skupin nazývány (alespoň navenek) pravými jmény a obvykle jsou shrnovány pod zástupný termín „vlastenectví“.

To se týká zejména skupin, které lze zařadit mezi reakční populisty a částečně i mezi neofašisty. Vlastenectví je u nich odvozováno od národní historie, která je vykládána zkresleně a jednostranně s akcentem položeným pouze na některé její aspekty. Naopak bývá vyzdvihován aspekt antikomunismu a boje proti levicovým silám obecně (i když toto označení může být velmi pružné) a boje proti „zvrácenostem“, jaké představují narkomani nebo homosexuálové. V těchto momentech se obvykle shodují všechny tři proudy současné krajní pravice.

 

Reakční populisté

Populismus

Populismus není politická ideologie. Populismus představuje styl politické propagandy, který se obrací na „obyčejného člověka”, kterého slibuje ochraňovat před „zkorumpovanými politickými elitami“ a „státní byrokratickou mašinérií“ na jedné straně a na druhé straně mu nabízí rychlá a jednoduchá řešení stávajících společenských problémů. Fixace na „obyčejného člověka“ je pro populismus klíčová, schopnost dosahovat slibovaných řešení diskutabilní. Populismus se často spojuje s radikálními až extrémními politickými názory, avšak z obou politických křídel. Existují proto pravicoví i levicoví populisté. Populismus lze ovšem oprávněně vnímat jako politickou techniku, kterou do určité míry používají všechny politické strany, včetně etablovaných. Populismus se zaměřuje na lidské emoce, zejména strach (z imigrantů, narkomanů, homosexuálů, komunistů/fašistů, islámu atd.) a z něj vyplývající touhu po pořádku a spravedlnosti, které slibuje dosáhnout razantně a silou. Silová řešení jsou pro populismus také typická – trest smrti pro drogové dealery, trestnost homosexuality, zákaz určitých politických stran (obvykle komunistů), tvrdé tresty pro korupčníky a úplný zákaz imigrace patří ke standardnímu vybavení stran tohoto typu.

 

Reakční populisté

Pravicový (reakční) populismus se objevuje v Evropě od sedmdesátých let 20. století, přičemž první

strany tohoto typu byly spojeny zejména s ekonomickým liberalismem a odporem vůči vysokému zdanění. Tato první generace populistických stran však byla záhy nahrazena novým typem pravicového populismu, který se zaměřoval více na nacionalismus a otázky spojené s odporem vůči imigraci, jenž se stal do budoucna hlavním poznávacím znamením stran tohoto typu. Postupující globalizace podnítila u jisté části Evropanů příklon k nacionalismu. Imigrace, částečně vyvolaná přímo jednotlivými evropskými státy a částečně podmíněná ekonomicky (i když například u bývalých koloniálních velmocí je migrace obyvatelstva z kolonií do mateřské země pouze logickým důsledkem kolonialismu), se stala v Evropě politickým problémem, na kterém se právě v časech globalizace dají velmi dobře sbírat politické body. Od začátku „války proti terorismu“ ještě mnohem lépe. Proto lze předpokládat, že imigrace, obzvlášť ve spojení s hrozbou islámu, zůstane ještě dlouho v repertoáru populistů i neofašistů a neonacistů. Hlavní body programů pravicových populistů se blíží programům neofašistů a neonacistů. Rozdíl spočívá v tom, že v pravicově-populistických stranách se koncentrují lidé, kteří mají zájem o reálnou politickou činnost, zatímco mezi neofašisty a ještě více neonacisty tento moment ustupuje do pozadí. Z toho vyplývají i rozdíly mezi pravicovým populismem a neofašismem, i když bývá populismus někdy hromadně zahrnován pod označení neofašismus. Pravicově-populistické strany balancují na hraně legálnosti, což jim přináší zájem médií, a tím pádem i potenciálních voličů, ale na druhé straně s sebou nese nebezpečí označení za politické extremisty, kterému se populisté vyhýbají. Proto se populisté obvykle straní otevřeného rasismu, poukazují spíše na kulturní odlišnosti označujíce se za nacionalisty a neofašismus a neonacismus veřejně odsuzují, byť s protagonisty těchto skupin mohou neveřejně spolupracovat. Jádro pravicového populismu tvoří obvykle odpor vůči imigraci, antikomunismus a snaha o kulturní a ekonomickou soběstačnost.

K nepřátelům populistů patří v první řadě imigranti. Zvykem je poukazovat zejména na ty ze třetího

světa a zároveň na „nepřizpůsobivá etnika“ usazená delší dobu na území státu, ale etnicky odlišná

od majoritní společnosti, která představují u nás Romové, v Německu Turci, ve Francii Arabové a v Anglii Pákistánci. Tyto skupiny svou pouhou přítomností na území státu a národa zapříčiňují podle populistů řadu problémů (typické příklady představuje nezaměstnanost, zločinnost a kulturní dezintegrita národa) a jsou tedy nežádoucí. Odtud vyplývá volání po přísné imigrační politice, uzavření hranic a repatriaci, třeba i násilné. Mezi dalšími nepřáteli ultrapravicových populistů najdeme politické skupiny, jako jsou komunisté, anarchisté, socialisté, liberálové a humanisté, kterým populisté vyčítají rozklad přirozené sociální soudržnosti národa. Komunisté navíc sehrávají roli „obětních beránků“, vůči kterým je možné se vymezovat radikálně a dostatečně agresivně, aby to na jedné straně uspokojilo militantní příznivce krajní pravice, a zároveň aby to ve společnosti nevyvolalo pouze negativní ohlas.

Vedle politických skupin stojí v řadě nepřátel pravicového populismu i nadnárodní společnosti, ať už ekonomického (Světová banka, Mezinárodní měnový fond) nebo politického (OSN, NATO, Evropská

unie) charakteru. Jejich vina spočívá podle ultranacionalistů v tom, že jedni ekonomickými a druzí politickými prostředky omezují suverenitu národa.

 

Konečně posledního nepřítele představují skupiny „odpovědné“ za morální úpadek národa. Zde se

v souvislosti s ultrapravicí obvykle hovoří pouze o problematice homosexuality, prostituce a pornografie, ale zapomíná se na to, že hlavním šiřitelem těchto, podle ultranacionalistů, „zvráceností“, má být hlavně televizní a filmový průmysl, a to zejména americký. Snaha o záchranu kulturních hodnot, jak proti „barbarům“ z třetího světa, tak i proti „kulturním barbarům“ z USA, a poukazování na morální úpadek evropské společnosti patří též k oblíbeným tématům pravicových populistů.

 

Konkrétní příklady

Typický příklad skupiny ultrapravicového populismu představuje Front National Jeana Marie Le-Pena

ve Francii, Freiheitliche Partei Österreichs v Rakousku, nebo Republikánská strana a Národní strana

v českém prostředí. Pravicově-populistické strany obvykle projevují ochotu spolupracovat do jisté míry s obdobnými subjekty v zahraničí, ale nemají skutečný zájem na vytváření nějaké pevné mezinárodní struktury. Velmi ale usilují o pronikání do struktur etablované konzervativní pravice, se kterou je pojí řada společných ideologických postulátů.

 

Neofašismus

Termín neofašismus označuje fašizující skupiny vzniklé po druhé světové válce. V mnoha ohledech

ale panuje v používání tohoto termínu nejistota, neboť je často používán velmi volně. Někteří politologové používají termín „neofašismus“ obecně pro označení všech ultrapravicových skupin, včetně neonacistů. Jiní odlišují neonacismus, neofašismus a pravicový (reakční) populismus. Situaci komplikuje i fakt, že část příznivců krajní pravice tyto nuance vůbec nerozlišuje a podílí se na aktivitách neofašistických, neonacistických i populistických. Navíc se, jak již bylo řečeno, řada aktivit všech zmíněných směrů překrývá, stejně jako se překrývají postupy, původně typické pouze pro jeden směr (typicky se to týká antisionismu, který je využíván jak neonacisty, tak i neofašisty a občas ho využívají i populisté).

 

Historické návaznosti

Skupiny tohoto zaměření se obvykle neodvolávají ani tak na Mussoliniho Itálii, jako spíše na Frankovo

Španělsko, Salazarovo Portugalsko, Chile za vlády generála Pinocheta a místní představitele fašistického politického proudu (v případě Čech se jedná zejména o osobu generála Radoly Gajdy a Národní obec fašistickou). Časté jsou u nich kontakty s křesťanskými fundamentalisty a intelektuálně laděnými skupinami nacionalistického či konzervativního charakteru, díky kterým se jim částečně daří vstupovat do politického mainstreamu.

Neofašismus navazuje na původní fašismus, respektive na ty jeho prvky, které jsou v současné době akceptovatelné. Neofašisté tedy obvykle nezdůrazňují totalitní povahu svého učení a často se vyhýbají i propagaci násilí.

Politicky se jedná o ideologii stojící zejména na myšlenkách nacionalismu, respektive šovinismu, antikomunismu a antidemokratismu, přičemž každá z těchto myšlenek zahrnuje několik dalších, navazujících idejí. Původní Mussoliniho boj proti demokracii je ale u neofašistů obvykle nahrazen kritikou nepružného parlamentního systému a poukazováním na politické korupční aféry, neboť otevřené zpochybňování demokracie je v Evropě obvykle nezákonné.

Nacionalismus bývá u neofašistů chápán exkluzivně a obvykle i expanzivně a definuje se zejména v opozici vůči ostatním národům. Logicky z něj pak vyrůstá rasismus, který u historického fašismu poněkud chyběl. Nacionalismus se zde propojuje s xenofobií a rasismem ve smyslu odmítání imigrantů, respektive cizinců kvůli odlišné kultuře, destruktivně působící na místní kulturní zvyklosti.

Hlavním krédem neofašistů je silný, zdravý a nezávislý národ, ve vlastním silném státu. Proto neofašisté ostře vystupují jak proti nadnárodním organizacím (politického i ekonomického charakteru), tak i proti imigraci, zejména ze zemí třetího světa. Jejich rétorika má proto výrazně xenofobní a rasistický charakter, ale například antisemitismus, ač přítomný, nemusí být výrazněji akcentován. Přesněji řečeno, neofašisté se obvykle vyhýbají jak biologickému rasismu (a staví raději na kulturních rozdílech), tak i otevřenému antisemitismu a nahrazují ho raději antisionismem, tedy kritikou politiky státu Izrael.

Do podobné kategorie spadá i neofašistický odpor k narkomanii a homosexualitě. Trest smrti pro drogové dealery a postavení homosexuality mimo zákon tak patří ke standardní výbavě neofašistické politiky. Neofašisté ostře vystupují proti konkurenčním politickým ideologiím, zejména levicovým. Komunismus vnímají neofašisté jako zvrácený ve všech podobách a jeho stopy nalézají i u dalších stran, zejména socialistického typu. Komunismus podle neofašistů představuje ten vůbec nejhorší režim, jaký kdy existoval, a proto je nutné proti němu vystupovat, a to i silou. Toto silové řešení ale bývá obvykle akcentováno spíše v historickém kontextu. Neofašisté obhajují povstání generála Franka proti republikánské vládě ve Španělsku, stejně jako Pinochetův puč v Chile proti socialistickému prezidentu Allendemu, ale vůči soudobým komunistům bývají opatrnější, neboť propagace násilí je v Evropě obvykle postižitelná zákonem. Konečně ani demokracie nepředstavuje podle fašistů funkční model řízení společnosti a je třeba ji nahradit modelem výkonnějším. Etablované politické strany podle neofašistů nereprezentují skutečnou vůli národa a jeho občanů, neboť jsou ve vleku nadnárodních ekonomických gigantů, kteří jim diktují své podmínky.

Fašistický model společnosti oproti tomu vychází z principu korporativismu, neboli stavovství, který by měl státu zajistit širokou a zcela jednotnou základnu občanů zbavených rozkladného vlivu politických stran jejich organizací v profesních komorách (stavech). Často nalézáme u skupin tohoto typu důraz na křesťanský rozměr evropské kultury, běžné je (spíše v cizině než v Čechách) i propojování s ultrakonzervativními křesťanskými fundamentalisty.

 

Konkrétní příklady

Klasickým příkladem neofašistického uskupení bývala italská MSI (Movimento sociale italiano), která

existovala od roku 1946 do roku 1995, kdy ji rozpustil její tehdejší předseda Gianfranco Fini a založil

na jejích troskách novou stranu Alleanza Nazionale, která se od fašismu distancovala. Do stejné kategorie spadá i španělská Falanga. V českém prostředí se mezi fašizující skupiny obvykle řadí Vlastenecká fronta, ovšem ta se od podobného označení distancuje. Teoreticky by bylo možné zařadit sem i skupiny Národní korporativismus a Autonomní nacionalisté, které se formálně pohybují na hraně nacionalismu a neofašismu, avšak u obou skupin nacházíme dlouhodobé pevné vazby na neonacistickou scénu, které naznačují, že prezentovaný nacionalismus je spíše zástěrkou, skrývající neonacistické jádro. Neofašistické skupiny nejsou tak ostře oddělené od zbytku společnosti jako neonacisté. Samotní neofašisté se nijak ze společnosti nevydělují, kontakty ovšem udržují jak s neonacisty, tak i s konzervativními nacionalisty.

U těchto skupin existuje zřetelná snaha o politické etablování, která je poněkud vzdaluje neonacistickému podzemí, které obvykle o politickou činnost v pravém slova smyslu neusiluje. Neofašistické skupiny se vyznačují mnohem větším důrazem na politickou práci, zatímco subkulturní prostředí je pro ně vedlejší.

 

Symbolika

Původní symbol italského fašismu, fasces, svazek liktorských prutů s vetknutou sekerou, bývá neofašisty užíván jen zřídka, právě díky jeho návaznosti na historický fašismus. Častěji se objevují národní symboly, případně symbolika plamenů. Často také volí neofašisté pro veřejná vystoupení jednotné oblečení, obvykle tmavé košile z důvodů historické návaznosti.

 

Spory uvnitř krajní pravice

Neofašisté se dostávají do sporu se skupinami neonacistické provenience ohledně nacionalismu. Neofašisté

hájí národní stát, usilují o jeho růst a vycházejí z šovinistických a expanzivních základů. Oproti tomu neonacisté nacionalismem pohrdají, nebo přesněji – pokládají ho za překážku ve sjednocení bílé rasy a společného boje za pan-árijskou Evropu. Přestože lze tento rozpor pokládat za zásadní, obvykle nevede ke skutečně nepřekonatelným sporům mezi oběma skupinami. Navíc, jak již bylo několikrát zdůrazněno, řada příznivců krajní pravice nerozlišuje mezi neonacismem a neofašismem a podílí se rovným dílem na aktivitách skupin obou ideologických typů. Neofašisté se někdy dostávají do sporů se skupinami populistické pravice, obvykle kvůli jejich akceptaci demokratického systému. Zde ale nejde o nijak zásadní rozpory a populistická krajní pravice se obvykle těší podpoře neofašistů, ať skrytě nebo veřejně.

 

Neonacismus

Hovoříme-li o politické koncepci neonacismu, je nutné znovu připomenout jedno: existuje, nikoli nevýznamná, část neonacistů, pro které tento termín nic neznamená, kteří v takovýchto termínech vůbec neuvažují a jejichž příklon k neonacismu se mnohem spíše definuje na základě jejich subkulturní příslušnosti než politického názoru. Na druhou stranu existuje mezi neonacisty relativně úzká skupina vůdců respektive ideologů, pro něž jsou otázky politického charakteru zásadní a kteří je používají pro aktivizaci svých sympatizantů. Ti se ale zároveň snaží vystupovat veřejně takovým způsobem, aby nebylo možné je z neonacismu obvinit. Často se snaží vyvolat dojem, že žádný neonacismus neexistuje a jde pouze o spiknutí politiků a médií, kteří se snaží očernit „jedinou skutečnou opozici“.

 

Historická návaznost

Neonacisté navazují přímo na hitlerovský nacismus a okrajově se dovolávají italského fašismu či jihoafrického apartheidu. Významnou roli zde ovšem hrají i proklamované návaznosti pseudohistorického charakteru (neonacisté se často odvolávají na starogermánskou či keltskou historii), avšak i ty v zásadě pouze kopírují původní hitlerovskou doktrínu. Obecně platí, že vymezení neonacistické ideologie, včetně odkazů na historii, je většinově velmi vágní.

 

Ideologie

I když navazuje neonacismus na původní nacismus, lze ho reálně politicky vymezit ještě hůř, než ostatní směry uvnitř krajní pravice. V zásadě představuje neonacismus fúzi pan-árijského rasismu a antisemitismu s militantním antikomunismem a odporem vůči rovnostářství, zahrnujícím jak liberalismus, tak i demokracii, která má být nahrazena vůdcovským principem. Ideologicky navazují neonacisté na rasovou koncepci Hitlerova Německa a odlišují se tak, i když spíše jen nominálně, od neofašistů navazujících na lokální hlasatele fašizujících myšlenek.

Militantní antikomunismus a odpor k demokracii spolu s voláním po společnosti spravované vůdcem

na korporativním základě se shodně objevují u neonacismu i neofašismu. Odlišné je ale chápání nacionalismu. Neonacisté nekladou hlavní důraz na národ, ale na rasu. Nejsou tedy nacionalisty v tom smyslu, v jakém se toto slovo obvykle chápe, ale představují extrémní případ nacionalismu etnického, nebo přesněji rasového, protože největší důraz kladou na „správný rasový původ“. Jsou militantními rasisty a antisemity a otevřeně se k tomu hlásí. Jinak ovšem kopírují neofašistické postupy bez větších problémů. Stejně jako neofašisté hlásají i neonacisté odpor k imigrantům, požadují trest smrti pro drogové dealery a homosexualitu pokládají za zvrácenost, kterou je třeba trestat. Obdobně požadují i tvrdý postup proti komunistům, i když v neonacistickém pojetí bývá termín „komunista“ definován velmi pružně. Na rozdíl od neofašistů se ale neonacisté nerozpakují sahat k násilí vůči těm, které označují za své nepřátele. Neonacisté odmítají moderní společnost jako takovou a jejich cílem je vytvoření „nové společnosti“ na rasovém, pan-árijském základě. Hlavní způsob řešení současné situace vidí v rozpoutání tzv. „RAHOWA“, tedy Svaté rasové války (z anglického Racial Holy War, jedná se o slogan americké neonacistické organizace World Church of Creator, dnes přejmenované na Creativity Movement) a „Bílé revoluce“. Tato revoluce by měla zbavit svět židů a jejich přisluhovačů z řad nižších ras, zlikvidovat demokracii, liberalismus, humanismus a komunismus a nastolit vládu árijců sjednocených pod vládou Vůdce. Silný vůdce by měl být schopen překonat „chaos demokracie“ a dát národu pevné a jasné vedení.

Velmi důležité je pro neonacisty také budování vlastní image. Neonacista je představován potenciálním příznivcům jako silný, hrdý a neohrožený bojovník, potomek dávných válečníků, který s požehnáním pravých bohů bojuje za bílou rasu, proti všem jejím nepřátelům, v první řadě proti židům. Protivníka nelze napravit, jeho špatné jednání vychází přímo z jeho přirozenosti, z jeho genetického materiálu, z jeho krve. Takového protivníka je pochopitelně nutno nejen porazit, ale vysloveně zničit, fyzicky vyhladit. Pro tento způsob vnímání reality je typický i emocionálně zabarvený projev, který místy přechází do exaltovanosti, která si nezadá s pseudonáboženským blouzněním.

Neonacisté sami obvykle nevytvářejí politické strany, i když lze vypozorovat inklinaci některých

představitelů neofašistických stran k této ideologii. Běžnější jsou pro ně subkulturně-politické skupiny, z nichž nejvýznamnější jsou zejména skupiny Blood and Honour a Hammer Skinheads s mezinárodním dosahem. V českém prostředí patří mezi tyto skupiny zejména neregistrovaná organizace Národní odpor a skupiny tzv. Autonomních nacionalistů.

V posledních letech lze však v České republice pozorovat příklon části neonacistických elit k politické

činnosti. Zdá se, že neonacisté představují hlavní rezervoár sil krajní pravice a tuto skutečnost si dobře uvědomují. Využívají toho, že pokud bude chtít jakákoli z legálních skupin krajní pravice uspět,

bude se muset dříve nebo později na neonacisty obrátit.

 

Sociální zázemí

Neonacistické skupiny představují segment relativně vydělený z běžné společnosti. Jejich fungování

se blíží modelu náboženských sekt a značnou část své energie spotřebují na vlastní udržení a následnou autoreprodukci. Spojujícím momentem těchto skupin není ani tak politika, jak již bylo řečeno, ale spíše subkultura. Nejdůležitější roli zde hraje zejména společně sdílená image (oblečení spřátelených módních značek) a tzv. white power music. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že hudební skupiny mají pro neonacisty zcela zásadní význam, a to v celosvětovém měřítku. Hudební skupiny formulují a šíří ideologické poselství, na jejich koncertech dochází k setkávání radikálů, navazování kontaktů a utužování pocitu jednoty.

Zatímco neofašisté mohou mít teoreticky potíže s navazováním kontaktů se svými kolegy z cizích zemí právě kvůli svému vypjatému nacionalismu, neonacisté takové potíže nemají. Pro nositele pan-árijských myšlenek je důležitá pouze správná krev a barva kůže a na zemi původu nezáleží. Proto na rozdíl od neofašistů tvoří neonacisté obvykle mezinárodní sítě organizací (Hammerskins, Blood and Honour), které jsou neoficiální a sdružují především rasistické militanty z hnutí skinheads. Své názory šíří zejména pomocí svých časopisů (zinů) a hudebních skupin, širší veřejnost se tedy s nimi setká jedině díky náhodnému zobrazení v internetovém vyhledávači a prostřednictvím médií. Některé skupiny ale volí cestu neveřejné aktivity zcela záměrně. Jde zejména o ty skupiny, které shromažďují finanční prostředky na podporu neonacistických aktivit.

 

Symbolika

Protože pro neonacisty hraje v jejich sebeidentifikaci hlavní úlohu image, je symbolika těchto skupin

velmi propracovaná. Původní nacistické insignie se ale objevují jen zřídka, neboť jsou v Evropě většinou zakázány. Symbolika neonacistických skupin je založena na několika oblastech: legální symbolika Třetí říše, zástupné symboly, symboly zahraničních ultrapravicových organizací, nově vytvořené symboly, starogermánské symboly a subkulturní atributy hnutí skinheads.

Z legální, či právně nepostižitelné symboliky nacistického Německa používají neonacisté zejména tzv. barevný kánon černá-bílá-červená (Schwarz-Weiss-Rot), tedy barvy nacistické vlajky (a barvy vlajky předvýmarského Německa). Často se také objevují německé válečné kříže.

Na prvním místě mezi zástupnými symboly stojí keltský kříž, který je užíván místo většinově zakázané svastiky. Keltský kříž je symbolem tzv. černé internacionály, mezinárodní organizace neofašistických a neonacistických skupin se sídlem ve Španělsku. Ze zahraničních symbolů se v Evropě používají zejména symboly americké rasistické organizace Ku-Klux-Klan a Afrikánského hnutí odporu z Jihoafrické republiky.

Mezi nově vytvořené symboly patří hlavně znaky lokálních organizací a skupin (u nás zejména Národního odporu). Ze starogermánských symbolů se využívají především runové znaky (v Německu

je ale jejich používání omezeno) a vedle nich také obecně pohanské znaky starogermánského náboženství, jako je například tzv. Thórovo kladivo. Tento ochranný amulet býval ve Skandinávii používán stejným způsobem jako křesťanský křížek a patří zde dosud k velmi oblíbeným šperkům. Samotný symbol nemá žádnou spojitost ani s nacismem ani s politickým extremismem a objevuje se i u celé řady dalších skupin, které nemají politický charakter (novopohanská hnutí, některé odnože metalové scény atd.). Vzhledem k tomu, že je celosvětově neonacistické hnutí úzce propojeno s rasistickou odnoží hnutí skinheads, je logické, že i jeho symbolika je skinheadskou ovlivněna. Image samotných neonacistů bývá obvykle skinheadská či polovojenská a řada skinheadských atributů, jako je tvar písma oblíbené skinheadské oděvní značky Lonsdale či vavřínový věnec jiné značky Fred Perry, se v rámci neonacistické symboliky objevuje i samostatně, nezávisle na původních značkách.

 

Nejnověji se v odívání prosazuje civilní vzhled a černé oblečení podporující tzv. black bloc, tedy momenty, které neonacistická scéna přebírá od svých protivníků z řad radikálních antifašistů a anarchistů. Smyslem této neonacistické taktiky je zbavit se image spojované s hnutím skinheads a nahradit ji akceptovatelným vzhledem.

 

Spory uvnitř krajní pravice

Neonacisté se vymezují jak vůči neofašistům, tak i vůči populistům. Neonacisté vyčítají neofašistům

jejich vázanost na národní skupiny, ze které podle nich vyplývá roztříštěnost árijského světa. Vzhledem k celé řadě společných postojů však nebývá tento spor zásadní a spolupráce mezi skupinami obou politických typů existuje. V zásadě podobný vztah mají neonacisté i k oficiálním stranám pravicově-populistického typu. Zde obvykle neexistuje skutečná spolupráce, neboť politické strany se obvykle obávají veřejného spojení s neonacisty. Pokud ale není toto odmítnutí veřejné spolupráce příliš agresivní (v českém prostředí například došlo k velmi ostrému odmítnutí neonacistů ze stran ultrapravicové Národní strany), pak neonacisté tyto strany podporují, jak při jejich veřejných vystoupeních, tak i voličskými hlasy. K prolnutí obou subjektů došlo v případě Dělnické strany, která se otevřela aktivistům Národního odporu.

Při srovnání neofašistické a neonacistické ideologie je zřejmé, že zde existují rozsáhlé podobnosti,

které umožňují prostupnost obou ideologií. Je také jasné, proč někteří autoři shrnují obě ideologie pod jeden termín neofašismus. Přesto existují mezi oběma směry i rozdíly. Neofašisté upřednostňují vlastní národ a jazyk, neonacisté krev a barvu pleti. Neofašisté se obrací ke křesťanství, případně ke křesťanskému fundamentalismu, neonacisté k starogermánským legendám. Neofašisté dávají přednost politické propagandě, neonacisté pouličnímu násilí. Neofašisté se snaží působit na konzervativní střední třídu, neonacisté na dělnickou mládež. Neofašisté se dovolávají vlády zákona a tvrdé ruky, neonacisté volají po bílé revoluci.

Politická rovina hraje u skupin z neonacistického prostředí relativně omezenou roli a obvykle se omezuje na kopírování postupů skupin neofašistické provenience. Reálné politické působení neonacistů není obvykle nijak významné. Podstatně důležitější je subkulturní ikonografie. Neonacistická ideologie je pro většinu společnosti naprosto nepřijatelná, a proto je třeba ji nahradit přijatelnější variantou se současným zachováním co největšího možného počtu definičních znaků pro vlastní příznivce. Lze tedy říci, že pro neonacismus je typické zakrývat své vlastní postoje za maskou neofašismu nebo nacionalismu. Pokud jedinci anebo skupiny z tohoto prostředí mají zájem o proniknutí do reálné politiky, mění své vystupování podle vzoru neofašistů a ultrapravicových populistů. Reálně se však své víry nevzdávají.

Metody a formy IKV

Interkulturní vzdělávání

 

Metody a formy IKV

Interkulturní vzdělávání je coby komplexní pedagogický přístup definováno především skrze cíle, jichž mají jeho aktéři (žáci, studenti) dosahovat, a to v oblasti poznatků, dovedností, a postojů (viz lekce Definice a cíle IKV). Nedisponuje však vlastním uceleným

metodickým aparátem – spíše si „půjčuje“ již existující metodické prostředky z moderních

pedagogických směrů, naplňuje je vlastním obsahem a modifikuje je tak, aby skrze ně

bylo možno dané cíle naplňovat.

Principy a pojetí obsahů interkulturního vzdělávání se v mnoha ohledech shodují s principy pedagogického konstruktivismu, zároveň z nich do značné míry vycházejí. Proto jsou i metody, které interkulturní vzdělávání využívá, založeny na přístupech, jež přímo z konstruktivistického pojetí výuky těží, ale které akcentují i formální a praktické aspekty učebního procesu. Jedná se především o kooperativní učení, založené na spolupráci žáků spíše než na soutěživosti, interaktivní učení, rozvíjející u žáků širokou škálu komunikačních dovedností, a o kritické myšlení coby pedagogický směr směřující ke komplexní dovednosti kriticky hodnotit informace a zaujímat k nim vlastní stanovisko

 

Proces aktivního učení

Tyto přístupy poskytují v podstatě různé pohledy na tentýž problém – jak u žáků navodit proces aktivního učení podobajícího se v nejvyšší možné míře učení spontánnímu, přirozenému, v němž učitel hraje roli facilitátora spíše než „poskytovatele informací“. S ohledem na způsob realizace jednotlivých metod, jež jsou uvedeny níže, lze učitele s jistou mírou nadsázky přirovnat k dirigentovi symfonického orchestru, kde má každý hudební nástroj svůj notový part – podobně i každý žák dostává scénář toho, co má v hodině dělat. Role dirigenta (učitele) pak spočívá hlavně v tom, že určuje pracovní tempo, pomáhá zvládnout jednotlivým nástrojům (žákům) jejich partituru tak, aby mohli

pracovat s ostatními, pomáhá jim najít nejlepší společný souzvuk (společné řešení, na kterém se žáci shodnou, se kterým jsou všichni spokojeni). Jinými slovy, učitel doprovází, pomáhá, vede, ale nejaktivnějšími účastníky učebního procesu jsou žáci sami,

stejně jako jsou to hudebníci, kdo pod vedením dirigenta reálně hrají.

 

1. Brainstorming

Obecný cíl

Žáci si evokují asociace týkající se stanoveného tématu, uvědomí si, co o něm již vědí, jsou motivováni se jím dále zabývat. (Většinou se používá v úvodu hodiny, ale není to podmínkou.)

Příprava/postup

1. Zajistíme flipchartový papír nebo tabuli pro zaznamenávání nápadů.

2. Účastníci se neformálně rozsadí.

3. Předneseme téma, jímž se budeme zabývat.

4. Stanovíme základní pravidla:

- Není možné hodnotit/kritizovat žádné nápady.

- Stavíme na nápadech ostatních (kombinujte, přetvářejte atd.).

- Neexistuje špatný (chybný) nápad („Všechno je správně“).

5. Vyzveme žáky, aby v heslech udávali všechny asociace, které je k danému tématu

    napadnou.

6. Všechny nápady ihned zaznamenáváme na tabuli. Neuspořádáváme je.

7. Odrazujeme od posměšného smíchu, komentářů a znevažování nápadů.

8. Pokračujeme, dokud nápady přicházejí. Pokud přestanou nápady přicházet, ukončíme

    první etapu „sběru“ nápadů.

9. Nastane etapa druhá – vyhodnocovací. V té je třeba utřídit shromážděné nápady a

    vyhodnotit je. Ke třídění je třeba stanovit společně se skupinou kritéria (např. časové  

    hledisko, rychlost realizace nápadu apod.). Zde již pracujeme například podle pravidel

    skupinové práce. Na závěr uděláme shrnutí a definujeme další postup.

Principy, zásady

V první fázi „vymýšlení“ je nepřípustné jakékoliv hodnocení či kritika toho, co některý z účastníků navrhl. (Jestliže totiž ihned hodnotíme nápady, které jsou navrhovány, lidé se více zaměří na obhajobu vlastních myšlenek než na vymýšlení nových a lepších řešení).

Podporujeme náhlé nápady a všechny zapisujeme na tabuli. (Jestliže žádné nápady nepřicházejí, může to být způsobeno tím, že je účastníci cenzurují, tj. přemýšlejí o nich dvakrát, než je vysloví, aby náhodou nepronesli hloupou myšlenku.) Každému účastníku je třeba dodat odvahy, aby využil při přemýšlení nebo dotvořil nápady ostatních.

 

2. Názorová škála

Obecný cíl

Žáci se seznámí s postoji nebo přístupy ostatních ve vztahu k otázce, na niž neexistuje jednoznačná odpověď, ujasní si a zhodnotí postoje vlastní. (Tuto metodu lze velmi vhodně využít pro podnícení následné diskuse na kontroverzní téma.)

Příprava/postup

1. Uvedeme téma či problém, jímž se chceme v hodině zabývat, a formulujeme ho jako zjišťovací (popř. vylučovací) otázku (např. „Souhlasíte s trestem smrti?“, „Mělo by se kouření všude povolit, nebo všude zakázat?“). Je třeba, aby obě protichůdná řešení daného problému byla oprávněná, reálná a logická. Témata jako např. oprávněnost holocaustu nebo pohlavní zneužívání dětí jsou samozřejmě zcela nevhodná.

2. Dvě protilehlá místa ve třídě označíme znaménkem „plus“ a „minus“, popř. vyvěsíme obě protichůdná řešení na zeď. Mezi obě místa můžeme namalovat čáru nebo natáhnout provázek.

3. Požádáme studenty, aby si každý sám za sebe uvědomil jeden či dva důvody svého postoje k zadanému tématu.

4. Účastníci jsou postupně požádáni, aby fyzicky zaujali „své“ místo na škále podle toho, jak se názorově blíží spíše k jednomu, nebo druhému protichůdnému stanovisku. Pak požádáme několik jednotlivců, aby o svých názorech promluvili a obhájili svoje stanovisko.

5. Ostatní účastníci mohou měnit své pozice na škále podle toho, jestli je přesvědčí argumenty těch, kteří o svých názorech mluví.

6. Po skončení tohoto kroku jsou ostatní účastníci požádáni, aby se vyjádřili k tomu, zda stojí ve správném pořadí vzhledem ke svému porozumění daným výpovědím.

7. Můžeme navázat jinou aktivitou, např. prací ve skupinách založených na tom, jak byli žáci rozestavěni na škále, nebo řízenou diskusí.

 

Principy, zásady

Je třeba, aby se navzájem účastníci dobře poslouchali a uvažovali i o opačných stanoviscích, nejen o svých vlastních. Proto by měli umět parafrázovat i argumenty opačného názoru, uvažovat o nich z druhé strany.

 

3. Skupinová práce

Obecný cíl

Žáci rozvíjejí svou dovednost kooperovat při řešení úkolu s ostatními, ale i další sociální a komunikační dovednosti. (Používá se například pro hledání řešení problému, pro hodnocení konkrétní situace, ujasnění postojů apod.)

Příprava/Postup

1. Rozdělíme žáky do skupin.

2. Každá skupina dostane jednoznačně zadaný úkol (ať shodný s ostatními skupinami,

    nebo ne).

3. Někdy je vhodné zadat každému členu skupiny specifickou roli, např.

- zaznamenávání důležitých bodů diskuse uvnitř skupiny na papír

- kladení otázek a aktivní naslouchání všem

- řízení společné diskuse

- prezentování práce celé skupiny ostatním

4. Skupiny pracují na zadaném úkolu. Během práce se ujišťujeme, že všichni svým úkolům rozumí; průběžně poskytujeme potřebné informace nebo jinak zajistíme pomoc. Když se u některé skupiny zastavíme, nepřebíráme v ní ihned vedení, nasloucháme, případně podáme vysvětlující či doplňující informace. Jakmile se ujistíme, že skupina již umí pracovat sama, odcházíme.

5. Necháme všem dostatek času na dokončení zadaného úkolu. Časový limit pro práci oznámíme všem předem. Neváháme zadat další práci skupinám, které skončily dříve než ostatní.

6. Když jsou všechny skupiny hotovy, věnujeme čas prezentaci výsledků jejich práce; následuje řízená diskuse.

Principy, zásady

1. Žáci v každé skupině sedí v kruhu. Každý člen skupiny musí mít možnost snadno

    vidět a slyšet ostatní.

2. Ujistíme se, že žáci mají dostatek informací pro svoji práci. 3. Věnujeme se i

    záležitostem řízení práce uvnitř skupiny. Jestliže někdo musí ostatním ve třídě podat

    zprávu o činnosti skupiny, ujistíme se, že tato osoba ví, jak má zprávu prezentovat.

4. Během společných učebních aktivit jsme připraveni na zvýšený ruch, který by neměl

    být na závadu kvalitě odvedené práce všech účastníků.

5. Oceníme všechny skupiny za aktivní úsilí a odvedenou práci.

6. Čím větší je skupina, tím více si musí žáci umět předávat slovo tak, aby se do diskusí

    zapojili opravdu všichni. Není vhodné mít ve skupině více než pět až šest lidí. Čím

    méně času je k dispozici ve vyučovací hodině na skupinovou práci, tím menší by

    naopak skupiny měly být. Menší skupiny jsou efektivnější, neboť jim zabere méně

    času domluva, obyčejně pracují rychleji a poskytují každému jedinci více času na jeho

    příspěvek.

 

Na co by měl učitel dále dbát

- Má každý příležitost k vyjádření? Není někdo „odstrčen“ do pozadí?

- Podporují se členové skupiny férově navzájem? Nebo preferují ty, kteří mají podobné

   postoje jako oni sami?

- Stává se, že členové skupiny raději hovoří než naslouchají tomu, co říkají druzí?

  Pokud ano, je třeba pomoci účastníkům pochopit, jak vypadá dobrá komunikace,

  naučit je techniky usnadňující vzájemné porozumění.

- Když se stane, že dva lidé mají rozdílné postoje a tyto postoje vedou ke konfliktu,

  dovedou ho sami vyřešit? Pomůže jim v tom skupina?

 

4. Hraní rolí

Obecný cíl

Žáci se učí empatii, uvědomují si důvody pro jednání druhých, které by sami ve skutečnosti nechápali, rozvíjejí své vyjadřovací a argumentační schopnosti.

 

Příprava/postup

1. Seznámíme žáky se nebo situací, kterou si mají „prožít“ (případně situaci elicitujeme   

    přímo od nich).

2. Společně si ujasníme, které jsou v situaci klíčové problémy a které klíčové role,

    případně jaké vlastnosti či motivace jednání té které postavy jsou pro situaci zásadní.

3. Rozdělíme role – záleží na situaci a žácích, většinou je vhodné nechat na každém,

   jakou roli si chce vyzkoušet; na druhé straně je třeba všechny poněkud směřovat k

   tomu, aby žádná role nezbyla „na ocet“.

4. Podle potřeby či hrané situace dáme každému čas na to, aby se s rolí ztotožnil,

    případně si připravil na papír argumenty, poznámky apod.

5. Často je vhodné udělat „generálku“, tedy nechat aktéry situace, aby si ji již v rolích

   vyzkoušeli zahrát, přičemž deklarujeme předem, že je to „jenom nanečisto“; tím se ti

   nesmělejší zbaví trémy.

6. Proběhne realizace dané situace, ať už před diváky (těmi, kdo právě nehrají, pokud je

    rolí málo a situace se bude hrát několikrát), nebo ve skupinkách, kde obecenstvo není.

7. Následuje moderovaná společná diskuse o tom, co proběhlo, a závěrečné shrnutí s

   poznatky o proběhlé aktivitě a celém příběhu.

 

Principy, zásady

1. Navrhujeme pro hraní rolí realistické problémy a situace – takové, se kterými se

    účastníci mohou často setkávat.

2. Úvodní aktivity modelování by měly být jednoduché. Dodají odvahy pustit se do

   složitějších.

3. Žáci se v těchto aktivitách mohou zprvu cítit nepřirozeně nebo trapně, a proto by 

    aktivity měly být prováděny v uvolněné atmosféře (bez kritiky). Žáci by si rovněž měli

    uvědomit, že existuje více způsobů, jak mohou v dané situaci reagovat.

4. Necháme žáky někdy vyměnit si role navzájem, aby si prožili i opačné postoje. Tak

    zamezíme tvorbě nevhodných stereotypů, zlepšíme dovednosti empatie.

5. Pro snadnější překonání bariéry při hraní můžeme jednu roli obsadit dvěma žáky

    (jakoby „stínové zastoupení“), z nichž jeden vždy hraje roli a druhý stojí za ním jako

    stín. Tyto obě postavy (herec a jeho „stín“) si mohou kdykoli prohodit role v případě,

    že hrající zrovna neví, jak by měl reagovat nebo co říci dál.

 

5. Řízená diskuse

Obecný cíl

Žáci se dozvídají názory a postoje ostatních, učí se jim naslouchat a zároveň formulovat názory vlastní, rozvíjejí své komunikativní dovednosti, uvědomují si pluralitu možných relevantních pohledů na jeden problém a množství jeho řešení. (Diskuse prostupuje všemi formami interkulturního vzdělávání, často slouží jako prostředek reflexe předešlých aktivit, ale lze ji použít i jako aktivitu vstupní.)

 

Příprava/Postup

1. Zvolíme a transparentně formulujeme zajímavé téma adekvátní znalostem a  

    schopnostem žáků.

2. Uspořádáme si vlastní znalosti tématu, obstaráme potřebné informace, připravíme se  

    na možné reakce studentů, připravíme možné dotazy, jimiž lze diskusi rozproudit.

3. Většinou téma uvedeme pomocí nějaké vstupní aktivity (např. metodou

    brainstormingu), případně do hloubky zpracujeme (např. ve skupinách).

4. Před započetím diskuse je vhodné domluvit se se studenty na jejích pravidlech,

    např.:

- Každý dostane šanci mluvit. Nikdy však nehovoří více lidí najednou. Nepřerušujte

ostatní.

- Nekritizujte lidi. Polemizujte s jejich myšlenkami.

- Vyslechněte si názory ostatních, i když s nimi nesouhlasíte.

- Je možné, že změníte svůj názor. Buďte připraveni tuto změnu zdůvodnit.

- Zopakujte vlastními slovy čili parafrázujte to, co říkají ostatní, abyste si procvičili

  schopnost naslouchat a ujistili se, že jste vystoupení druhého dobře pochopili.

- Spíše než přesvědčovat ostatní se pokuste najít nejlepší možnou odpověď.

- Držte se tématu a hovořte stručně.

5. Většinou je vhodné probíhající myšlenkové procesy a argumentační řetězce

   vizualizovat, např. na flipchart.

6. Během diskuse podporujeme žáky, aby zkoumali a vyjádřili konfliktní postoje.

    Ujistíme se, že všem stranám problému je věnována stejná pozornost. Vzneseme

    protikladné názory, které žákům unikly.

7. Zdůrazňujeme žákům, že výsledek jejich rozhodnutí není tak důležitý jako

    samotná dovednost dosáhnout dobrého výsledku a kultivovaně ho prezentovat.

    Zmíníme, že při řešení mnoha sporných otázek mají rozdílné názory i velmi rozumní

    lidé.

8. Zakončujeme diskusi shrnutím všech prezentovaných argumentů a zkoumáním

důsledků navržených alternativ.

Použito :  Tomáš Jacko, externí spolupracovník projektu Varianty realizovaného

společností Člověk v tsíni, o.p.s

 

 

cheap nfl jerseys wholesale cheap nba jerseys cheap air max 90 sale nike free 2.0 nike air max 2014 cheap nfl jerseys discount nfl jerseys cheap mlb jerseys online wholesale nba jerseys cheap nba jerseys air max 2014 online shop cheap air max sale 2014 nhl jerseys sale cheap nba jersesy wholesale nba jerseys custom nfl jerseys cheap football jerseys cheap baseball jerseys sale cheap mlb jerseys cheap nhl jerseys sale womens nike free nike free 5.0 womens shoes cheap nfl jerseys sale cheap nba jerseys wholesale discount nfl jerseys cheap nhl hockey jerseys cheap mlb jerseys nfl jerseys wholesale cheap air max sale cheap nfl jerseys cheap mlb jerseys cheap nhl jerseys authentic nfl jerseys cheap cheap nfl jerseys wholesale authentic cheap nfl jerseys buy nfl jerseys online 2014 cheap nfl jerseys cheap nfl jerseys sale nfl football jerseys blog 2014 cheap nfl jerseys blog cheap nfl jerseys wholesale nfl jerseys buy cheap nfl jerseys wholesale nfl jerseys moncler jackets outlet buy moncler jackets online moncler outlet uk moncler men down jackets Moncler Ski Jackets Women Factory Price discount moncler jackets moncler women jackets buy cheap nfl jerseys nfl jerseys wholesale 2014 moncler jackets discount moncler jackets nfl jerseys store cheap nfl football jerseys wholesale nfl jerseys cheap nhl jerseys moncler jackets for man cheap moncler jackets sale chanel outlet online authentic chanel handbags moncler online store moncler kids jacket moncler outlet store moncler outlet usa authentic nfl jerseys cheap cheap nba jerseys cheap nhl jerseys air max 2014 sale chanel outlet store 2014 chanel bags outlet 2014 moncler jackets discount nfl jerseys cheap nba jerseys