Vzory výstupových materiálů - Ochrana spotřebitele - pravicový extremismus

Ochrana spotřebitele

OCHRANA SPOTŘEBITELE

(materiál pro realizaci seminářů z oblasti  aktivního přístupu k obhajobě svých práv a k získávání informací o svých právech – po připomínkovém řízení a textových korekcích)

 

Pojem ochrana spotřebitele

Ochranu spotřebitele je možné definovat a vnímat jako systematickou činnost zákonodárce, jejímž cílem je posilování pozice spotřebitele na trhu a vyrovnávání jeho fakticky nerovného postavení vůči prodávajícím. Přesnější by zřejmě bylo hovořit o systematické činnosti normotvůrce, jelikož ochrana spotřebitele je do značné míry realizována nejen zákony a legislativou na úrovni Evropské unie, ale současně i vysokým počtem podzákonných norem či norem technické povahy, které stanovují minimální kvalitativní a bezpečnostní standardy výrobků či služeb určených primárně spotřebitelům jakožto koncovým uživatelům. Právní regulace vztahu mezi spotřebiteli na straně jedné a prodávajícími (dodavateli) na straně druhé se v historii ukázala jako nezbytná, neboť spotřebitelé obvykle nedisponují a z povahy věci ani disponovat nemohou stejným informačním zázemím o výrobcích jako jejich výrobci a prodejci. Tento nepoměr se ochrana spotřebitele pokouší vyrovnávat tím, že 1) stanovuje minimální standardy, které musí prodávané zboží splňovat, 2) ukládá prodávajícím širokou informační povinnost vůči spotřebiteli, aby ten měl možnost získat o výrobcích a službách dostatečné množství údajů, na jejichž základě může posoudit jejich kvality a kvalifikovaně se rozhodnout, zda si je koupí nebo objedná či nikoliv, a současně zakazuje uvádění informací klamavých a úmyslně zavádějících, dodržování všech těchto povinností je předmětem dohledu orgánů veřejné správy, a  pro případ nesplnění těchto povinností umožňuje spotřebiteli domáhat se nápravy či odstoupit od smlouvy (soukromoprávní ochrana spotřebitele), resp. prodávajícího za jejich

neplnění postihnout sankcí (veřejnoprávní ochrana spotřebitele). Moderní právo ochrany spotřebitele tím, že chrání „nezkušeného“ spotřebitele stanovováním minimální úrovně kvality a bezpečnosti zboží, funguje zároveň ve společnosti jako nepostradatelný prvek v předcházení škodám na zdraví (životě), majetku i životním prostředí a má tedy výraznou prevenční funkci ve smyslu § 415 OZ.

 

1.1 Právo ochrany spotřebitele

Právo ochrany spotřebitele je v současné době již nepochybně možno označit za relativně samostatné právní odvětví, které obsahuje a kombinuje instituty práva soukromého a veřejného3. Jedná se o souhrn právních norem, které upravují společenské vztahy související  s uzavíráním tzv. spotřebitelských smluv. Jak bylo naznačeno výše, je možné ochranu spotřebitele rozdělit na soukromoprávní ochranu a veřejnoprávní ochranu. V řadě případů dochází k prolínání mezi veřejným a soukromým právem a není možné jednoznačně určit, do kterého z nich konkrétní ustanovení či normu podřadit. O normách, které mají blíže k právu soukromému, pojednává tento seminář, o normách veřejnoprávních následuje krátký exkurz, odůvodněný tím, že pochopení soukromoprávní ochrany spotřebitele není možné bez elementárního povědomí o podobě a úloze ochrany spotřebitele v právu veřejném.

 

1.2 Veřejnoprávní ochrana spotřebitele

Veřejnoprávní ochrana spotřebitele obsahuje především veškeré normy, které stanovují požadavky na bezpečnost, zdravotní a hygienickou nezávadnost a nejnižší garantovanou kvalitu výrobků a služeb, jejichž splnění je podmínkou pro to, aby takový výrobek či služba mohly být uváděny na trh a nabízeny spotřebitelům. Dále upravuje podmínky podnikání ve vztahu ke spotřebitelům, definuje orgány pověřené dozorem a kontrolou na úseku ochrany spotřebitele a jejich úkoly. Do veřejnoprávní ochrany spotřebitele spadá i vymezení skutkových podstat správních deliktů a trestných činů poškozujících zájmy spotřebitelů a ukládání sankcí za ně. V neposlední řadě je úkolem veřejnoprávní ochrany popsat postavení a úkoly sdružení a dalších právnických osob majících za cíl zvyšování úrovně ochrany spotřebitele.

V právním řádu České republiky lze veřejnoprávní ochranu spotřebitele nalézt zejména v těchto právních předpisech:

-          zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů,

-          zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů,

-          zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších

předpisů,

-          zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a změně některých zákonů, ve

znění pozdějších předpisů,

-          zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších

předpisů,

-          zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů,

-          zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů,

-          zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně

souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,

-          zákon č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ve znění

pozdějších předpisů.

Výše uvedený výčet nelze považovat rozhodně za vyčerpávající, jelikož by bylo možné jej doplnit o desítky zákonů a podzákonných právních norem regulujících kvalitu konkrétních výrobků a služeb (např. léčiva, výrobky obsahující líh, paliva, obaly atd.).

 

2. Prameny právní úpravy ochrany spotřebitele v soukromém právu

Prameny práva ochrany spotřebitele v soukromém právu je možno nalézt jak ve vnitrostátních právních předpisech, tak i v normách evropského práva, jejichž závaznost na území ČR vyplývá od 1.5.2004 z členství České republiky v Evropské unii.

 

2.1 Vnitrostátní prameny v právním řádu ČR

Ve vnitrostátních pramenech soukromého práva je ochrana spotřebitele upravena zejména na úrovni zákonů. Jednoznačně nejvýznamnějším předpisem pro ochranu spotřebitele z pohledu soukromého práva je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

V občanském zákoníku je ochrana spotřebitele soustředěna do několika oddělených míst, přičemž právě toto nekoncepční „rozmístění“ vzájemně souvisejících ustanovení je častým předmětem kritiky. Historicky bylo způsobeno zapracováváním evropského práva v rámci přípravy našeho právního řádu na vstup do Evropské unie, kdy zákonodárce namísto systematické revize spotřebitelského práva zvolil cestu postupného zaplňování mezer v paragrafech, které vznikly novelizacemi po r. 1989. Odstranění tohoto nežádoucího stavu a logické uspořádání spotřebitelských norem v občanském zákoníku je jedním z hlavních úkolů, s kterým se z pohledu ochrany spotřebitele musí vypořádat tvůrci nového občanského zákoníku.

Ochrana spotřebitele je především soustředěna v hlavě páté části první občanského zákoníku, tj. v §§ 52 – 71 OZ, pojednávajících o spotřebitelských smlouvách. Tato hlava je uvozena § 51a, doplněným zákonem č. 56/2006 Sb., který byl ovšem vložen legislativním nedopatřením již před hlavu pátou (tedy do hlavy čtvrté), čímž se jeho text, který hovoří o „zapracování příslušných předpisů Evropských společenství a úpravě ochrany spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a povinnostech při jejich uzavírání v této hlavě“ stal poněkud zmatečným. Samotná koncepce spotřebitelských smluv byla do občanského zákoníku zavedena novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. Společně s dalšími novelizacemi hlavy páté provedenými zákony č. 135/2002 Sb., 480/2004 Sb. a již zmíněným zákonem č. 56/2006 Sb. tak došlo k implementaci šesti nejvýznamnějších směrnic Evropských společenství upravujících ochranu spotřebitele na úrovni komunitárního práva. Většina ustanovení upravujících spotřebitelské smlouvy přináší modifikace a doplnění pro zde uvedené specifické způsoby uzavírání spotřebitelských smluv, které je nutno aplikovat při sjednávání smluv dle jednotlivých smluvních typů (obvykle půjde o kupní smlouvu a smlouvu o dílo, ale vyloučeny nejsou ani jiné smluvní typy včetně smlouvy inominátní) vždy, když bude taková smlouva uzavírána mezi spotřebitelem a dodavatelem. Oněmi zvláštními způsoby uzavírání smluv jsou uzavírání smluv na dálku (tzv. distanční smlouvy) a uzavírání smluv mimo provozovnu. V páté hlavě je zároveň obsažena úprava nového druhu smlouvy

vytvořeného na úrovni evropského práva - „timesharingu“, tj. smlouvy, ve které se sjednává

dočasné užívání ubytovacího zařízení nebo s tím spojené služby.

Druhým nejpodstatnějším místem v občanském zákoníku je z pohledu ochrany spotřebitele čtvrtý oddíl v hlavě druhé osmé části občanského zákoníku nazvaný Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Tato ustanovení obsažená v § 612 až § 627 OZ jednak doplňují obecnou úpravu kupní smlouvy v §§ 588 až 610 OZ o nová práva a povinnosti kupujících i prodávajících, zároveň má však povahu speciálního předpisu, tedy fakticky vylučuje některá z těchto obecných ustanovení pro případ spotřebitelského právního vztahu z aplikace. Pokud jde o otázky upravené ve čtvrtém oddílu odlišně od obecného režimu kupní smlouvy (tj. mimo režim vztahů mezi spotřebiteli a dodavateli), má proto přednost tato zvláštní úprava před úpravou obecnou. Kromě výše uvedených ustanovení, které se použijí výhradně u smluv uzavřených mezi spotřebiteli a dodavateli), se na spotřebitelské vztahy samozřejmě aplikují i další ustanovení občanského zákoníku, zejména ustanovení o právních úkonech (hlava čtvrtá části první, §§ 34 – 51 OZ), obecná ustanovení závazkového práva (§ 488 až § 587 OZ), jakož i ustanovení o jednotlivých smluvních typech upravených v části osmé občanského zákoníku.

Soukromoprávní ochrana spotřebitele není ovšem upravena jen v občanském zákoníku, ale i v některých dalších právních předpisech. Mezi nejvýznamnější patří tyto:

-          některá ustanovení mající soukromoprávní povahu v zákoně č. 634/1992 Sb., o

ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů,

-          zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění

pozdějších předpisů,

-          zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů,

-          zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění

pozdějších předpisů,

-          zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (zde se jedná především o úpravu tzv. absolutních obchodů, tj. smluvních typů, které podléhají režimu obchodního zákoníku bez ohledu na to, že je smlouva uzavírána mezi spotřebitelem a dodavatelem, jak jsou definováni v § 52 občanského zákoníku).

Podrobněji je o úpravě jednotlivých smluvních typů ve vztahu k spotřebiteli pojednáno v samostatné části této předlohy.

 

2.2 Komunitární právo

Evropské komunitární právo se stalo součástí českého právního řádu dnem přistoupení České republiky k Evropské unii dnem 1.5.2004. Již několik let před tímto datem začaly právní akty orgánů ES ovlivňovat podobu českých vnitrostátních pramenů práva. Velká část existujících českých zákonů, které prosazovaly ochranu spotřebitele, prošla v procesu postupné harmonizace práva a přípravy na přistoupení ČR k ES zásadními novelizacemi. Ačkoliv ochrana spotřebitele nepatřila při vzniku a v prvních letech existence Evropských společenství mezi politiky, které by byly důsledněji a koncepčně prosazovány, od 70. let 20. století se začala postupně dostávat stále více do popředí zájmu. Základním dokumentem, který poprvé definoval ochranu spotřebitele jako nutnou prioritu evropské

politiky, se stal „Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice“ (1974), vypracovaný jako reakce na pařížský summit konaný roku 1972. Deficit v ochraně spotřebitele a výrazné rozdíly mezi její úrovní a dosaženými standardy v jednotlivých členských státech byly označeny jako překážky pro přeshraniční obchod a fungování vnitřního trhu. Dalším krokem bylo v r. 1981 přijetí rezoluce Rady, jež měla vymezit cíle a úkoly pro zlepšení úrovně ochrany spotřebitele v ES. Od 17. února 1986, kdy došlo k přijetí Jednotného evropského aktu, je pojem spotřebitel součástí primárního práva ES (čl. 100a, nynější čl. 95 Smlouvy o založení ES). Od 1. listopadu 1993, tedy ode dne nabytí účinnosti Maastrichtské smlouvy, se stala ochrana spotřebitele samostatnou politikou ES10. Ochrana spotřebitele je nyní pevně zakotvena v primárním i sekundárním právu ES a patří mezi nejvíce diskutovaná a rozvíjená témata na úrovni Evropské unie.

 

2.2.1 Primární právo

Primární právo Evropských společenství je tvořeno zejména zakládajícími smlouvami Společenství a smlouvami, které je mění a doplňují. Tyto smlouvy jsou právním základem ES, konstituují jednotlivé orgány ES a zakotvují mechanismus tvorby práva sekundárního. Zároveň vymezují základní principy, politiky a cíle fungování Společenství. Jedná se o právní akty vytvářené přímo samotnými členskými státy.

Do primárního práva patří tyto dokumenty:

-          Pařížská smlouva o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli z roku 1951,

-          Římská smlouva o zřízení Evropského hospodářského prostoru z roku 1957,

-          Římská smlouva o zřízení Evropského společenství atomové energie z roku 1957,

-          Jednotný evropský akt z roku 1986,

-          Maastrichtská smlouva o Evropské unii z roku 1992,

-          Amsterdamská smlouva o revizi Maastrichtské smlouvy o Evropské unii z roku 1997,

-          Smlouva z Nice z roku 2000,

-          Lisabonská smlouva, jež vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009.

Význam pro ochranu spotřebitele v jednotlivých státech mohou mít i smlouvy o přistoupení nových členských států, především s ohledem na dojednané výjimky a přechodná období. V případě České republiky se jedná o Evropskou dohodu zakládající přidružení mezi Českou republikou na straně jedné a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé. Ohniskem ochrany spotřebitele v primárním právu je v současné době článek 153 (dříve čl. 129a) Smlouvy o založení Evropských společenství, který tvoří Hlavu XIV. Tento článek vymezuje opatření na ochranu spotřebitele12. Čl. 153 ve svém prvním odstavci stanoví, že „Na podporu zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Společenství k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, stejně jako k podpoře jejich práva na informace, osvětu a sdružování se k ochraně svých zájmů.“

Podle odst. 2 je třeba požadavky na ochranu spotřebitele respektovat i při tvorbě a provádění jiných politik a činností Společenství. Není tedy možné odůvodnit zhoršení postavení spotřebitele prosazováním politik, které mohou mít vůči ochraně spotřebitele protichůdné zájmy.

Společenství přispívá k dosažení cílů uvedených v odstavci 1 prostřednictvím:

a) opatření přijatých podle článku 95 v souvislosti s dovršováním vnitřního trhu;

b) opatření, která podporují, doplňují a monitorují politiku členských států.

Členským státům nemůže být podle čl. 153 odst. 5 Smlouvy o založení ES bráněno v zachování nebo zavádění i přísnějších ochranných opatření. Takováto opatření musí však být slučitelná se Smlouvou o založení ES a musí být notifikovány Evropské komisi.

 

2.2.2 Sekundární právo

Sekundárním právem ES se rozumí legislativní akty, které jsou tvořeny jednotlivými orgány společenství v rozsahu kompetence jim svěřené primárním právem. Je tvořeno směrnicemi, nařízeními, rozhodnutími, doporučeními a stanovisky. Směrnice je právním aktem Společenství, který je adresován jednotlivým členským státům a nemá přímou závaznost pro jednotlivce. Směrnice předepisuje členským státům jen výsledek, kterého má být dosaženo, zatímco metody a jejich formy k dosažení takového cíle jsou ponechány na rozhodnutí státům. Teprve zákon či jiný normativní akt, kterým je směrnice transponována do vnitrostátního právního řádu, je závazný nejen pro stát, ale i vnitrostátní subjekty v něm vymezené. Tímto postupem dochází ke sbližování (tzv. harmonizaci) právních řádů jednotlivých států a v případě ochrany spotřebitele taktéž k prosazování určitého minimálního standardu ochrany. K provedení směrnice je vždy v jejím textu stanovena lhůta, do které musí k implementaci do vnitrostátního právního řádu dojít.

Pokud není směrnice transponována řádně a včas, může se jednotlivec vůči členskému státu, který směrnici ve stanovené lhůtě neimplementoval, domáhat přímého účinku takové směrnice. Hovoří se o tzv. přímém vertikálním účinku směrnice. Není však možné, aby se přímého účinku vůbec či nedostatečně provedené směrnice domáhal jednotlivec proti jinému jednotlivci ani stát vůči svým občanům.

Nařízení je naopak závazným aktem normativní povahy, který obsahuje pravidla závazná jak na úrovni Společenství, tak na úrovni jednotlivých členských států. Zavazuje tedy přímo sám o sobě jak členské státy, tak i jednotlivce – fyzické a právnické osoby. Rozhodnutí jsou obvykle individuálním aktem bez obecné normativní povahy. Jsou jimi nejčastěji zavázány jen stát či státy, kterým jsou výslovně určeny. Mohou být adresovány i jiným subjektům včetně jednotlivce. Doporučení a stanoviska jsou právně nezávazná, nejsou tedy právními akty. Mají jen ryze pomocnou roli, působí jen autoritou svého tvůrce a kvalitou argumentace, jejich nedodržení není ale nijak sankcionováno.

Vzhledem k tomu, že v oblasti ochrany spotřebitele nedochází zatím v širším měřítku v rámci Evropské unie k naprosté unifikaci právních norem (která ostatně není ani s ohledem na odlišnosti v občanském právu a jeho kodexech v jednotlivých členských státech možná), ale jen k vzájemné harmonizaci, je nejčastěji využívaným nástrojem směrnice. Mezi směrnice, které v Evropské unii prosazují a zvyšují ochranu spotřebitele, patří zejména následující:

-          Směrnice Rady 84/450/EHS ze dne 10. září 1984 o sbližování právních a správních

předpisů členských států týkajících se klamavé reklamy,

-          Směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a

správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky,

-          Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě

smluv uzavřených mimo obchodní prostory,

-          Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve

spotřebitelských smlouvách,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně

spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/55/ES ze dne 6. října 1997, kterou se

mění směrnice 84/450/EHS o klamavé reklamě tak, aby zahrnovala srovnávací

reklamu,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně

spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19. května 1998 o žalobách

na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o

některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o

některých aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu,

na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“),

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES ze dne 3. prosince 2001 o

obecné bezpečnosti výrobků,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o

univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických

komunikací („směrnice o univerzální službě“),

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES ze dne 6. června 2002 o

dohodách o finančním zajištění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES

ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví

elektronických komunikací („směrnice o soukromí a elektronických komunikacích“),

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění

finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady

90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o

životním pojištění,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o

nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně

směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES,

98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004

(směrnice o nekalých obchodních praktikách),

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006, o

klamavé a srovnávací reklamě (kodifikované znění),

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o

smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o

ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání

ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším

prodeji a o výměně.

Za nejvýznamnější směrnice je třeba považovat ty, které výrazně pozměnily podobu občanského zákoníku. Hlava pátá pojednávající o spotřebitelských smlouvách byla do občanského zákoníku vložena změnovým zákonem č. 367/2000 Sb., který implementoval do českého právního řádu směrnice Rady 85/577/EHS, 93/13/EHS a směrnici Evropského Parlamentu a Rady 97/7/ES. Novelizací provedenou zákonem č. 135/2002 Sb. Došlo k doplnění občanského zákoníku o smlouvu o užívání budovy nebo její části na časový úsek (time-sharing), tedy o dnes již zrušenou směrnici Evropského Parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí. Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2000/31/ES byla provedena zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Ten rozšířil úpravu spotřebitelských smluv o práva a povinnosti při využití elektronického

obchodování. Předposlední směrnicí implementovanou do občanského zákoníku v souvislosti s ochranou spotřebitele je směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2002/65/ES. Tu promítl zákon č. 56/2006 Sb. a na jeho základě došlo k vložení paragrafů regulujících smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku. Nejnověji byla do občanského zákoníku provedena směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES, která nahradila výše uvedenou směrnici Evropského Parlamentu a Rady 94/47/ES, a to změnovým zákonem č. 28/2011 Sb. s účinností od 23. února 201116.

Nařízení jsou u ochrany spotřebitele využívána jen sporadicky a spíše pro úpravu ryze dílčích a fragmentárních problémů, kdy typicky určují klauzule, které musí být povinně součástí smluv uzavřených se spotřebiteli, nebo ukládají dodavatelům určité povinné chování vůči spotřebiteli. Příkladem může být Nařízení Rady (EHS) č. 2299/89 ze dne 24. Července 1989 o kodexu chování pro používání počítačových rezervačních systémů. Dalším oblastí, kde se uplatní nařízení, jsou otázky spolupráce mezi jednotlivými státy a jejich orgány na daném úseku. V případě ochrany spotřebitele jde o Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 ze dne 27. října 2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu spotřebitele („nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele“).

 

3. Vymezení subjektů ochrany spotřebitele

Klíčovými pojmy pro celé odvětví spotřebitelského práva jsou subjekty spotřebitelského právního vztahu – spotřebitel a dodavatel. Právě naplnění jejich definičních znaků na obou stranách závazkového vztahu je nezbytnou podmínkou, aby se jednalo o vztah spotřebitelský, na který se vztahují zvláštní ustanovení mající za cíl spotřebitele chránit a vyrovnávat jeho slabší pozici v porovnání s dodavatelem.

 

3.1 Spotřebitel

3.1.1 Vymezení spotřebitele v českém právním řádu

Vymezení pojmu spotřebitel v českém právním řádu doznalo v roce 2010 přelomových změn provedených s účinností od 1. srpna 2010 zákonem č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů, ze dne 21. května 2010. Tento zákon změnil po dlouhá léta zažité definice spotřebitele jak v občanském zákoníku (obecná definice platná pro celý právní řád, pokud daný právní předpis nemá vlastní speciální vymezení spotřebitele), tak i v zákonu o ochraně spotřebitele (zvláštní definice platná jen pro účel tohoto zákona).

 

Dle § 52 odst. 3 OZ ve znění účinném do 31.7.2010 se za spotřebitele považovala „osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Toto pojetí spotřebitele tedy zahrnovalo jak osoby fyzické, tak i osoby právnické. Česká právní úprava byla tedy přísnější než implementované směrnice, které za spotřebitele považují výhradně osobu fyzickou. Jakkoliv jsou směrnice považovány za garanta minimální úrovně ochrany, které nijak neomezují právo členských států přistoupit k úpravě přísnější, nesmí využitím takového práva dojít k vybočení z účelu směrnice či ke konfliktu s jinými komunitárními politikami a zájmy. A právě v souvislosti s rozšířením pojmu spotřebitel i na právnické osoby dospěl Evropský soudní dvůr opakovaně k závěru, že takto pro dodavatele přísné definování spotřebitele je již v rozporu s právem Evropských společenství. Argumentoval přitom zejména tím, že natolik rozšířené vnímání spotřebitele může klást překážky pro fungování vnitřního trhu. I česká odborná veřejnost široké pojetí spotřebitele v občanském zákoníku považovala za problematické a volala po jeho uvedení do souladu s evropskými směrnicemi18. K tomu došlo výše zmíněným zákonem č. 155/2010 Sb., jenž spotřebitele v § 52 odst. 3 OZ nově definoval jako „fyzickou osobu, která při uzavření a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání“. Jak je patrné, zákonodárce i po změně setrval u negativního vymezení spotřebitele v občanském zákoníku, tedy stále je obecná definice charakterizována tím, v jakém postavení se osoba nesmí nacházet, aby ji bylo možno považovat za spotřebitele. Kromě zúžení jen na osoby fyzické došlo k doplnění definice i o nemožnost jednat v rámci samostatného výkonu podnikání. Tím došlo k zdůraznění požadavku zákonodárce, aby spotřebitel byl vždy neprofesionál, který je ve vztahu vůči dodavateli ve faktické nevýhodě. Byly tak vyslyšeny argumenty dodavatelů a prodejců, kteří oprávněně kritizovali dosavadní stav s tím, že nemají velmi často možnost ze své pozice posoudit, zda právnická osoba jedná v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti či nikoliv. Novelizací došlo k přiklonění k názoru, že i nepodnikatelská právnická osoba má obvykle dostatečné prostředky či aparát k tomu, aby vystupovala vůči dodavateli jako profesionál, a není nutné vyrovnávat její pozici ochranou určenou spotřebiteli. Tento názor plně odpovídá současné evropské legislativě i judikatuře.

U fyzických osob nicméně tento problém trvá i nadále. Prodejce není schopen rozpoznat, zda fyzická osoba, která například kupuje zboží, nevystupuje jako spotřebitel jen Např. rozhodnutí ESD C-154/00 ve věci Komise proti Řecku ze dne 25. dubna 2002.  Pro posouzení takové osoby jako spotřebitele je ovšem rozhodující právě tento skutečný účel jeho jednání. Jelikož je podnikatel jen v dosti omezené míře schopen určit pravý účel jednání, je zřejmě správné, pokud podřídí např. kupní smlouvu fyzické osoby – podnikatele, která si nechá na fakturu vyplnit své identifikační číslo nebo zaslat zboží na adresu své provozovny, režimu nespotřebitele, byť by bylo zcela určeno pro soukromé účely nesouvisející s obchodní či podnikatelskou činností. V takovéto situaci by právo mělo chránit dobrou víru dodavatele, ačkoliv se jedná o konečnou spotřebu pro osobní využití, a jako podnikatel vystupuje osoba jen formálně.

Pojem spotřebitel je velmi často směšován a zaměňován s pojmem nepodnikatel. Takové nazírání na spotřebitele je ovšem chybné. I fyzická osoba mající podnikatelské oprávnění vystupuje ve vztahu vůči dodavatelům zcela běžně jako spotřebitel, pokud v souladu s definicí v občanském zákoníku v daném okamžiku obstarává zboží či služby pro svoje osobní potřeby a potřeby své rodiny. Naopak nepodnikatele není možné automaticky považovat za spotřebitele. Příkladem může být neoprávněný podnikatel dle § 3a OZ, který jedná, byť neoprávněně, v rámci své obchodní činnosti, nebo zaměstnanec podnikatele, který sice nejedná při pořizování zboží a služeb pro svého zaměstnavatele v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti, ale chybí zde osobní a konečná spotřeba jako další nezbytný znak jednání spotřebitele. Občanský zákoník od novelizace provedené zákonem č. 56/2006 Sb. s účinností od 8.března 2006 obsahuje ovšem v § 54a odst. 4 i zvláštní definici spotřebitele určenou jen pro účely smluv o finančních službách na dálku. Zde je spotřebitel vymezen jako „fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Tato speciální definice se vzhledem k výše popsaným změnám stala od 1.8.2010 fakticky nadbytečnou. Jelikož se pojem spotřebitel v § 52 odst. 3 OZ neomezuje jen na občanský zákoník, je navíc vzhledem k novému generálnímu vymezení spotřebitele zvláštní definice v § 54 odst. 4 OZ ve své podstatě vlastně rozšiřující, jelikož nezakazuje spotřebiteli jednat v rámci samostatného výkonu svého povolání. Obdobně jako v § 52 odst. 3 OZ je spotřebitel vymezen i v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, jehož § 3 písm. a) definuje spotřebitele jako „fyzickou osobu, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání“.

Nejvýznamnější speciální vymezení spotřebitele je obsaženo v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. I toto ustanovení prošlo novelizací zákonem č. 155/2010 Sb. Původní definice spotřebitele dle OZ účinná do 31.7.2010 považovala pro účely tohoto zákona za spotřebitele „fyzickou nebo právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami“. Tato definice tedy spočívala na pozitivním vymezení pojmu, přičemž se ne zcela překrývala s občanským zákoníkem. Zároveň přiznávala postavení spotřebitele právnickým osobám výslovně. Podnikatel, který nakupoval zboží či služby nikoliv pro podnikání, ale jen v souvislosti s podnikatelskou či obchodní činností, se dle občanského zákoníku za spotřebitele nepovažoval, ochrana a práva plynoucí ze zákona o ochraně spotřebitele mu ovšem plně

náležely. Taková dvojkolejná úprava byla matoucí a přinášela časté spory. Novelizované znění od 1.8.2010 tedy zcela správně sjednotilo vymezení spotřebitele s občanským zákoníkem jen jako fyzické osoby a současně byla použita negativní definice v zásadě shodná s § 52 odst. 3 OZ. V současné době je tedy dle OZ spotřebitelem „fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání“. Oproti vymezení v občanském zákoníku vypadla z nejasných důvodů jen nemožnost jednat v rámci obchodní činnosti. Jelikož ne každá obchodní činnost musí být

nutně i činností podnikatelskou (navzdory tomu, že definice v občanském zákoníku to nasvědčuje formulací „v rámci obchodní či jiné podnikatelské činnosti“), drobný rozdíl mezi definicemi spotřebitele v OZ  nadále přetrvává.

 

3.1.2 Vymezení spotřebitele v evropském právu

Na rozdíl od českého vnitrostátního práva postrádá právo ES generální definici spotřebitele zcela. Veškerá vymezení pojmu spotřebitel, která můžeme najít v evropských směrnicích, definují spotřebitele vždy jen pro účely konkrétní směrnice. Nejednotnost a vzájemné odlišnosti mezi vymezeními spotřebitele v jednotlivých směrnicích tak jen zvyšují obtížnost jejich transpozice do národních právních řádů, obzvláště má-li dojít obdobně jako v případě českého občanského zákoníku k promítnutí hned několika směrnic zároveň. Níže jsou uvedeny zásadní definice spotřebitele v platné evropské legislativě.

Směrnice Rady 85/577/EHS považuje za spotřebitele „jakoukoliv fyzickou osobu, která v transakcích spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za jeho podnikatelskou činnost nebo výkon povolání“. Směrnice Rady 93/13/EHS považuje za spotřebitele „fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání“. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES definuje spotřebitele jako „jakoukoliv fyzickou osobu, která ve smlouvách v oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za jeho podnikatelskou činnost nebo výkon povolání“. Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES je spotřebitelem „fyzická osoba, která kupuje výrobek pro účely nespadající do její obchodní nebo pracovní činnosti“.Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES vymezuje spotřebitele jako „fyzickou osobu, která ve smlouvách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za její profesní nebo obchodní činnost“. Ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES je spotřebitel vymezen jako „každá fyzická osoba, která jedná za účelem nespadajícím do její profesní či obchodní činnosti“. Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/EHS se spotřebitelem rozumí „jakákoliv fyzická osoba, která ve smlouvách uzavřených na dálku jedná pro účely ležící mimo její obchodní, podnikatelské nebo profesní zaměření“. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES definuje spotřebitele jako „fyzickou osobu, která při operacích, na něž se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem nesouvisejícím s její živností, podnikáním nebo povoláním“. Nejnověji směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES považuje za spotřebitele „fyzickou osobu, jež jedná za účelem, který nespadá do oblasti její obchodní, podnikatelské, řemeslné nebo profesní činnosti“.

Jak je patrné z uvedeného výčtu, je společným znakem všech definic to, že se za spotřebitele považuje pouze osoba fyzická. Ostatní znaky se mezi jednotlivými směrnicemi odlišují, byť vždy vedou ke stejnému cíli – určit jako spotřebitele výhradně „neprofesionála“, tedy jako osobu nejednající v daném případě v rámci svých podnikatelských či obchodních aktivit.

 

 

 

3.2 Dodavatel

3.2.1 Vymezení dodavatele v českém právním řádu

Dodavatel stojí na druhé straně spotřebitelského závazkového vztahu. I on je stejně jako spotřebitel nezbytnou podmínkou toho, aby závazkový vztah vzniklý např. z kupní smlouvy byl  spotřebitelským, jehož obsah a práva a povinnosti stran se řídí zákonem o ochraně spotřebitele, a aby se na tuto smlouvu povinně aplikovala ustanovení o spotřebitelských smlouvách v části první hlavě páté občanského zákoníku. Pojem dodavatel nedoznal na rozdíl od spotřebitele v minulém roce změny ve svém vymezení. Dle § 52 odst. 2 OZ je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podnikatelskou činností se zde patrně rozumí podnikání tak, jak je definováno v § 2 odst. 1 ObchZ22. Za podnikatelskou činnost je tedy nutné považovat soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikateli podle obchodního zákoníku jsou pak osoby zapsané do obchodního rejstříku, osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění, osoby podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění a osoby, které provozují zemědělskou výrobu a jsou zapsány do příslušné evidence podle zvláštního předpisu.

V případě dodavatele je pro posouzení podnikatelské činnosti rozhodující materiální hledisko, nikoliv hledisko formální23. Proto i osoba, která podniká neoprávněně ve smyslu § 3a odst. 1 ObchZ se bude pro účely spotřebitelských vztahů považovat za dodavatele. Takovýto výklad je v souladu s citovaným ustanovením o neoprávněném podnikání, podle nějž povaha právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikání nebo že nemá oprávnění k podnikání. Stejné výkladové pravidlo zakotvuje i zákon o ochraně spotřebitele. Ten v § 27 stanovuje, že povinnosti prodávajících, výrobců, dovozců nebo dodavatelů mají i osoby, které provozují tyto činnosti bez příslušného oprávnění. Zatímco v případě spotřebitele je používaná terminologie konstantní v občanském zákoníku i jednotlivých zvláštních předpisech a liší se jen používané legální definice, namísto pojmu dodavatel jsou ve zvláštních předpisech užívána i jiná označení, jako např. prodávající, dovozce, poskytovatel, věřitel apod. Všechny níže vyjmenované definice mají společné vždy to, že na opačné straně než je spotřebitel může ve smluvním vztahu být jak osoba fyzická, tak i osoba právnická. Vymezení dodavatele v § 52 odst. 2 OZ má stejně jako v případě spotřebitele povahu generální definice, všechna ostatní vymezení je nutno považovat za speciální platná jen pro účely daného zákona či jeho části24.

Zákon o ochraně spotřebitele definuje v § 2 na opačné straně spotřebitelského vztahu než je spotřebitel hned několik různých subjektů. Prvním je prodávající, jímž se rozumí podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby. Druhým pojmem je výrobce, za nějž se považuje podnikatel, který zhotovil výrobek anebo jeho součást nebo poskytl služby, popř. který vytěžil prvotní surovinu nebo ji dále zpracoval, anebo který se za výrobce označil. Dále dovozcem je podnikatel, který uvede na trh výrobek z jiného než členského státu Evropské unie. Dodavatel pro účely zákona o ochraně spotřebitele je vymezen jako každý podnikatel, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky. Dodavatel dle OchSpotř je tedy podstatně odlišný pojem než dodavatel ve smyslu občanského zákoníku, který se překrývá spíše s osobou prodávajícího, jak je definován v OchSpotř. Samotný občanský zákoník ve znění zákona č. 28/2011 Sb. definuje namísto označení dodavatel pojem poskytovatel v §§ 58 - 71 upravujících timesharing. Poskytovatelem se pro účely timesharingové smlouvy rozumí podle § 61 odst. 1 OZ osoba, která jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo kdokoliv, kdo jedná jejím jménem nebo v jejím zastoupení. Nový zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. používá pojem věřitel, kterým je osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

3.2.2 Vymezení dodavatele v evropském právu

Rovněž v evropském právu není pojem dodavatel používán striktně a je velmi často pro účely dané směrnice nahrazován jiným označením. Níže jsou uvedeny některé z označení a definic dodavatele v evropském právu:

-          Směrnice Rady 85/577/EHS – „Dodavatelem je jakákoliv fyzická nebo právnická

osoba, která v předmětných transakcích jedná v rámci svých podnikatelských činností

nebo výkonu svého povolání, jakož i osoba, která jedná jménem nebo na účet

dodavatele“,

-          Směrnice Rady 93/13/EHS – „Prodávajícím nebo poskytovatelem je fyzická nebo

právnická osoba veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách,

na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo

výrobní činností nebo povoláním“,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES – „Dodavatelem je jakákoliv

fyzická nebo právnická osoba, která ve smlouvách v oblasti působnosti této směrnice

jedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo výkonu povolání“,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES – „Obchodníkem se rozumí fyzická

nebo právnická osoba, která prodává nebo nabízí k prodeji výrobky spadající do její

obchodní nebo pracovní činnosti“,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES – „Prodávajícím je každá

fyzická nebo právnická osoba, která prodává spotřební zboží na základě smlouvy

 rámci své profesní nebo obchodní činnosti; Výrobcem je výrobce spotřebního zboží,

dovozce spotřebního zboží na území Společenství nebo každá jiná osoba, která se

prohlásí za výrobce tím, že na spotřební zboží umístí své jméno, ochrannou známku

nebo jiné rozlišovací označení,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES – „Poskytovatelem je jakákoliv

fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávní nebo soukromá, která je v rámci své

obchodní nebo profesní činnosti smluvním poskytovatelem služeb na základě smluv

uzavřených na dálku“,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES – „Obchodníkem je fyzická

nebo právnická osoba, jež jedná za účelem, který lze považovat za provozování jejího

obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání, a kdokoli,

kdo jedná jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení“,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES – „Věřitelem je fyzická nebo

právnická osoba, která v rámci své živnosti, podnikání nebo povolání poskytuje nebo

slibuje poskytnout úvěr“,

-          Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES – „Obchodníkem je fyzická

nebo právnická osoba, jež jedná za účelem, který spadá do oblasti její obchodní,

podnikatelské, řemeslné nebo profesní činnosti, a kdokoli, kdo jedná jménem

obchodníka nebo v jeho zastoupení“.

Jak je patrné z tohoto krátkého výčtu, právo ES postrádá generální vymezení dodavatele stejně jako v případě spotřebitele. Každá směrnice tento pojem definuje jen pro účely vlastního textu, navíc je i pojmenování dodavatele velice proměnlivé podle povahy a předmětu vztahů, na které daná směrnice dopadá25. Tato variabilita je ve většině případů zbytečná a vede spíše k obtížím s aplikací evropského práva i jeho transpozicí do národních právních řádů. Jakékoliv právo jako celek by mělo být založeno na používání jednoznačných, ustálených a odborně správných termínů. V případě termínů týkajících se ochrany spotřebitele na úrovni acquis communitaire tato zásada není dodržena. Různá pojmenování se zároveň negativně odrážejí i v zákonech, které tyto směrnice implementují. Jednotlivé definice jsou si přitom až na výjimky obsahově velice blízké a jejich sloučení do jediné není rozhodně nemožné. Tento stav byl již na úrovni Evropské unie podroben rozsáhlé kritice a měl by doznat v dohledné době změn, jež jsou nastíněny v části deváté této předlohy. V řadě směrnic je na rozdíl od českého vnitrostátního práva za dodavatele explicitně označena i osoba veřejnoprávní či veřejnoprávně vlastněná. V českém právním řádu by ovšem takovéto vymezení bylo nadbytečné, jelikož vyplývá z § 18 odst. 2 a § 21 OZ, jakož i z velkého množství zvláštních právních předpisů, na jejichž základě jsou tyto veřejnoprávní osoby zřízeny či konstituovány. Podstatným rozlišovacím znakem není to, zda je osoba vlastněna veřejnoprávně či soukromoprávně, ale zda vztah mezi jí a potenciálním spotřebitelem má alespoň částečně soukromoprávní povahu26, tj. primárně zda se řídí

občanským zákoníkem, byť jen subsidiárně.

 

4. Spotřebitelská smlouva

Jak bylo již dříve uvedeno, ustanovení o spotřebitelských smlouvách byla do občanského zákoníku vložena v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie. Spotřebitelská smlouva je legálně vymezena v § 52 odst. 1 OZ. Dle tohoto ustanovení jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Spotřebitelská smlouva dle občanského zákoníku tedy není zvláštním smluvním typem, jakým je např. smlouva kupní. Na rozdíl od typových smluv není totiž definována svým obsahem, nýbrž subjekty, které smluvní vztah uzavírají. Z definice vyplývá, že v případě, že smluvními stranami jsou spotřebitel a dodavatel, je nutné na takovou smlouvu aplikovat nejen ustanovení upravující daný smluvní typ, resp. obecná ustanovení závazkového práva, jde-li o smlouvu inominátní, ale zároveň je třeba vztáhnout na tuto smlouvu i příslušné paragrafy hlavy páté části první občanského zákoníku.

Tato ustanovení tedy úpravu v části osmé občanského zákoníku a dalších zvláštních zákonech doplňují a modifikují. Z hlavy pojednávající o spotřebitelských smlouvách se pak vždy na smlouvu mezi spotřebitelem a dodavatelem použijí § 55 a § 56 OZ. Dle § 55 OZ se smluvní ujednání ve spotřebitelských smlouvách nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se ani vlastním projevem vůle nemůže vzdát práv, která mu jsou zákonem poskytnuta, ani jiným způsobem zhoršit své postavení. Z toho lze pomocí argumentu a contrario dovodit, že dispozitivní ustanovení lze ve smlouvách mezi spotřebiteli a dodavateli modifikovat výlučně v neprospěch dodavatele29. § 56 OZ následně zakazuje zahrnovat do spotřebitelských smluv ujednání, jež by k újmě spotřebitele způsobovala značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a dále obsahuje demonstrativní výčet takovýchto smluvních ujednání. Dle tohoto výčtu jsou nepřípustná následující ujednání:

-          ujednání, jež vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí,

kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví;

-          ujednání, jež vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za

vady či odpovědnosti za škodu;

-          ujednání, která stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění

dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli

dodavatele;

-          ujednání, která dovolují dodavateli, aby nevydal spotřebiteli jím poskytnuté plnění i

v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí;

-          ujednání, jež opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného

důvodu a spotřebitele nikoli;

-          ujednání, jež opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele

vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby;

-          ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost

seznámit před uzavřením smlouvy;

-          ujednání, která dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez

důvodu sjednaného ve smlouvě;

-          ujednání, která stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich plnění, nebo

dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn

od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění

podstatně překročena;

-          ujednání, jež přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že

dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly;

-          ujednání, která dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez

souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění

pohledávky spotřebitele.

Podle § 56 odst. 2 OZ jsou výše uvedená ujednání neplatná toliko relativně, tj. považují se v souladu s § 40a OZ za platná, pokud se nedovolá spotřebitel jejich neplatnosti. Pokud takové ujednání ovlivňuje přímo i další ujednání smlouvy, má spotřebitel právo dovolat se neplatnosti celé smlouvy. Právo spotřebitele dovolat se neplatnosti se promlčí v souladu s § 101 OZ v obecné tříleté promlčecí lhůtě, jež počíná běžet od okamžiku uzavření smlouvy. Výkladem je možné dovodit, že v případě, kdy je takové ujednání zároveň možné shledat jako neplatné pro rozpor se zákonem nebo dobrými mravy podle § 39 OZ, bude správné jej považovat za neplatné absolutně i ve spotřebitelské smlouvě navzdory dikci § 56 odst. 2 OZ. Opačný závěr by totiž spotřebitele stavěl do méně výhodné pozice než

nespotřebitele.

Ostatní ustanovení o spotřebitelských smlouvách se budou aplikovat pouze v případě, že se bude jednat o některý ze zvláštních druhů spotřebitelské smlouvy, tj. že bude spolu s výše uvedenou podmínkou týkající se smluvních stran splněn kumulativně i některý ze specifických způsobů uzavření smlouvy.

Takovými způsoby jsou uzavření smlouvy za použití prostředků komunikace na dálku (§§ 53 až 54d OZ) a uzavření smlouvy mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele (§ 57 OZ). O těchto ustanoveních je blížeji pojednáno v následující části . Jak je naznačeno výše, z vymezení spotřebitelské smlouvy plyne, že jí může být nejen smlouva upravená výslovně v části osmé občanského zákoníku, ale i smlouva upravená mimo občanský zákoník. Typickým příkladem může být zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru nebo zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Zároveň se úprava spotřebitelských smluv vztahuje i na smlouvy nepojmenované, uzavřené podle § 51 OZ, pokud jsou jejich stranami spotřebitel a dodavatel. Rovněž na smlouvy, které se řídí obchodním zákoníkem, se použije hlava pátá části první občanského zákoníku za podmínky, že jednou ze smluvních stran je spotřebitel, bez ohledu na to, jedná-li se o tzv. absolutní obchod nebo došlo k podřízení režimu obchodního zákoníku dohodou stran. Vyplývá to z § 262 odst. 4 OZ, který říká, že ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních přepisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Současné znění § 52 odst. 1 OZ bylo do občanského zákoníku vloženo teprve zákonem č. 56/2006 Sb., tj. s účinností od 8.3.2006. Do té doby byla spotřebitelská smlouva vymezena podstatně úžeji jako „smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé tohoto zákona, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel“. Požadavek, aby spotřebitelskou smlouvou byla jen pojmenovaná smlouva upravená v části občanského zákoníku pojednávající o závazkovém právu, byl značně absurdní a odporoval i směrnicím Evropských společenství, které byly do hlavy o spotřebitelských smlouvách promítnuty31. Odporoval i smyslu zmíněného § 262 odst. 4 OZ a nedával odpověď na otázku, jak postupovat v případě smluv, které se občanským zákoníkem (včetně části osmé) řídí jen subsidiárně, tj. například u pojistné smlouvy. Právní teorie zaujala ohledně § 52 odst. 1 OZ nejednotné názory.

Část teorie tvrdila, že z použité formulace plyne takřka neomezený velký prostor pro vyloučení kogentních ustanovení spotřebitelských smluv dodavatelem v neprospěch spotřebitele, jelikož stačí uzavřít smlouvu se spotřebitelem jako smlouvu inominátní, aby se hlava pátá části první občanského zákoníku nepoužila32. Dalším názorem bylo, že s ohledem na povinnost chránit spotřebitele je nutné smlouvy neupravené jako smluvní typ v části osmé občanského zákoníku stíhat absolutní neplatností pro obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy podle § 39 OZ33. V části odborné literatury byl tento důsledek vztáhnut jen na smlouvy nepojmenované. Takový závěr by ovšem znemožňoval uzavírání celé řady běžně využívaných smluv se spotřebiteli, a to jak upravených zvláštními zákony (např. pojistná smlouvy, smlouva o úvěru či smlouva o převodu jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb.), tak i

smluv nepojmenovaných (např. leasingová smlouva), a postavení spotřebitele tím fakticky spíše zhoršoval. Novelizace obsažená v zákoně č. 56/2006 Sb. tyto diskuze a rozpory odstranila.

 

 

 

 

 

 

 

4. Spotřebitelské smlouvy

Smlouvy byly odedávna sjednávány za fyzické přítomnosti obou smluvních stran. Tento tradiční způsob uzavírání smluv v současnosti ale stále častěji nahrazují moderní prostředky komunikace, které nevyžadují přítomnost stran u samotného jednání, jsou rychlé a méně nákladné, typicky jde o internet. Těmito pokrokovými smlouvami jsou nejčastěji smlouvy spotřebitelské35. Jejich právní úprava se nalézá v našem právním řádu od roku 2001, konkrétně v občanském zákoníku. Došlo k tomu recepcí podstatných částí šesti směrnic ES. Novelou č. 367/2000 Sb. byly do našeho práva implementovány směrnice Rady 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (distančních smluv). Zákon č. 135/2000 Sb. transponoval do občanského zákoníku směrnici Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k užívání nemovitosti na časový úsek (timesharing). Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES o elektronickém obchodu provedl zákon č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti a dále směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku zákon č. 56/2006 Sb. Spotřebitelská smlouva je právním důvodem vzniku spotřebitelského soukromoprávního vztahu, spotřebitelské obligace. Spotřebitelský závazek může být ale založen i jinou právní skutečností, jeho vznik není omezen pouze spotřebitelskou smlouvou. V úvahu zde přichází jednostranný právní úkon, samotný zákon v rámci předsmluvního jednání, kdy je dodavatel povinen poskytnout spotřebiteli konkrétní informace, aniž by nutně musela být uzavřena smlouva, anebo jiná právní skutečnost. Takovou jinou právní skutečností můžeme chápat například plnění bez objednávky, kdy sice nebyla uzavřena žádná smlouva, přesto má spotřebitel právo si nevyžádané zboží ponechat a dodavatel není oprávněn vymáhat ani zboží, ani zaplacení ceny. Spotřebitelská obligace může být založena také protiprávním jednáním, v takovém případě půjde typicky o odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku. Převažující právní skutečností mající za následek vznik spotřebitelského vztahu je ale spotřebitelská smlouva, a to buď občanskoprávní či obchodněprávní. Také z tohoto pohledu se jeví systematické zařazení spotřebitelských smluv v občanském zákoníku do části první jako nesprávné.

Termín spotřebitelské smlouvy byl převzat z evropské legislativy na ochranu spotřebitele. Legální definice pojmu spotřebitelské smlouvy se nachází v § 52 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Spotřebitelské smlouvy obecně jsou upraveny v hlavě páté části první ObčZ v § 52, § 55 a 56. Ostatní paragrafy v této hlavě se zabývají specifickými druhy spotřebitelských smluv. Ještě před novelou č. 56/2006 Sb. byly ale spotřebitelské smlouvy vymezeny úžeji a to jako smlouva kupní, o dílo a popřípadě jiná smlouva upravená v části osmé občanského zákoníku. To vyvolávalo otázky, zda mezi tyto smlouvy patří i smlouva nepojmenovaná či smlouva upravená jako smluvní typ v jiném předpise než v občanském zákoníku. Novela takové pochybnosti odstranila, takže nyní spadají pod pojem spotřebitelské smlouvy nominátní i inominátní smlouvy, ať už jsou obsaženy v kterémkoli právním předpise, nejen občanském a obchodním zákoníku (např. v zákoně o vlastnictví bytů to může být smlouva o výstavbě, smlouva o převodu vlastnictví jednotky). Rozhodujícím kritériem je pouze postavení kontrahentů jako spotřebitele a dodavatele, nikoli předmět závazku tak, jak je to typické pro výslovně upravené smlouvy. Z tohoto důvodu nelze vymezovat spotřebitelské smlouvy jako zvláštní smluvní typ, jako je např. kupní smlouva nebo smlouva o dílo. Spotřebitelskou smlouvou mohou být za splnění výše uvedeného požadavku subjektů různé smluvní typy. Spotřebitelské smlouvy tak můžeme rozdělit na spotřebitelskou smlouvu obecnou a spotřebitelské smlouvy zvláštní, jež lze dále členit podle způsobu uzavření smlouvy (smlouvy uzavřené na dálku, smlouvy uzavřené mimo provozovnu). Na zvláštní spotřebitelskou smlouvu tedy použijeme nejen obecná ustanovení

§52, 55, 56 ObčZ, ale i ustanovení upravující zvláštní spotřebitelský vztah.

V další části se zaměřím na druhy spotřebitelských smluv a smluvní typy, se kterými se spotřebitel v praxi setkává nejčastěji.

5. Specifické druhy spotřebitelských smluv

5.1 Smlouvy sjednávané na dálku, tzv. distanční smlouvy

Jednou z možností spotřebitele, jak uzavřít smlouvu, je její sjednání za použití prostředků komunikace na dálku, aniž by byly smluvní strany fyzicky přítomny. V takovém případě se jedná o smlouvu distanční a spotřebitel je chráněn ustanoveními občanského zákoníku § 53 až 54d. Tato ustanovení představují implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných na dálku, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES o některých aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu), ta se v důsledku nekompletní transpozice aplikuje pouze na spotřebitelské smlouvy, přestože její originální působnost je širší, v § 54a až d ObčZ je pak zapracována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku. Zákon demonstrativně vypočítává, co pod pojmem prostředek komunikace na dálku rozumí. Podle §53 odst. 1 ObčZ jde zejména o neadresovaný tisk, adresovaný tisk, typový dopis, reklamu v tisku s objednávkovým tiskopisem, katalog, telefon s obsluhou nebo bez ní, rozhlas, videotelefon, videotext, elektronickou poštu, faxový přístroj, televizi nebo veřejnou

komunikační síť jako je například internet. Podrobně také stanoví penzum informací, které je dodavatel povinen spotřebiteli poskytnout, zejména poučení o právu od smlouvy odstoupit. Při nedodržení této informační povinnosti se ze zákona prodlužuje lhůta na odstoupení od smlouvy až na dobu 3 měsíců, na rozdíl od původních 14 dnů od převzetí plnění, ve kterých lze od smlouvy odstoupit bez udání důvodu a bez jakékoliv sankce. Jde o lhůtu hmotněprávní, nikoli procesní. To znamená, že spotřebitel musí svůj projev vůle, kterým odstupuje od smlouvy, doručit dodavateli nejpozději poslední den lhůty. Nestačí pouhé podání na poště poslední den. Ve srovnání s tím, je lhůta pro odstoupení od smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku procesní. Je zřejmé, že zde si již zákonodárce uvědomil, že koncipování lhůty jako hmotněprávní by v případě mezistátních smluv mohlo být nežádoucí z hlediska jejího dodržení. Pokud spotřebitel svého práva využije a od smlouvy ve lhůtě odstoupí, pak jde o jednostranný právní úkon, k němuž již není potřeba žádný konsenzus nebo jiný úkon prodávajícího. Smlouva se tak od počátku ruší a obě strany si musí z titulu bezdůvodného obohacení vrátit vše, co dostaly. Zákon přitom stanoví pro splnění této povinnosti ze strany dodavatele 30denní lhůtu. Pokud prodávající v této lhůtě spotřebitelem zaplacenou částku nevrátí, dostává se do prodlení. Sám dodavatel má ale současně nárok na náhradu skutečně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s vrácením zboží.

§ 53 odst. 8 ObčZ upravuje případy, kdy od smlouvy odstoupit nelze. To neomezuje autonomii smluvních stran si toto právo v daném případě sjednat. Spotřebitel jinak nemůže odstoupit od smlouvy

a) na poskytování služeb, pokud již bylo s jejich plněním se spotřebitelovým souhlasem započato před uplynutím 14denní lhůty od převzetí plnění, což lze i logicky dovodit.

b) na dodávku zboží nebo služeb, je-li jejich cena závislá na výchylkách finančního trhu nezávisle na vůli dodavatele

c) na dodávku zboží upraveného podle přání spotřebitele nebo pro jeho osobu, rovněž se to týká smluv na dodávku zboží, jež podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání

d) na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li spotřebitel jejich originální obal

e) na dodávku novin, periodik a časopisů

f) a smluv spočívajících ve hře nebo loterii.

Nedostatkem české úpravy je zákonodárcovo opomenutí zahrnout při implementaci směrnice 97/7/ES ustanovení podle kterého, odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, dochází současně k zániku smlouvy o úvěru či půjčce, na jejímž základě měl spotřebitel třeba částečně financovat nákup daného zboží nebo služeb. Směrnice zrušení smlouvy zakotvuje jak v případě, kdy úvěr poskytuje sám dodavatel, tak i když prostředky poskytuje třetí subjekt na základě dohody s dodavatelem. Problémem, se kterým se spotřebitel může v praxi setkat, je, že uzavře smlouvu přes internet, ale zboží si přijde vyzvednout osobně do skladu či kamenného obchodu. Prodávající poté odmítá spotřebitelovo právo od smlouvy do 14 dnů odstoupit s tím, že se nejedná o smlouvu sjednanou na dálku, protože k jejímu uzavření došlo v provozovně prodávajícího a tudíž nelze aplikovat § 53 ObčZ. V tomto případě ale k akceptaci a tím k uzavření smlouvy dochází již doručením objednávky nebo doručením jejího potvrzení prodávajícím, k čemuž je ze zákona povinen neprodleně po obdržení objednávky, a to v závislosti na tom, zda objednávka jako projev spotřebitelovy vůle představuje návrh smlouvy nebo přijetí návrhu smlouvy. Objednávka i potvrzení jejího obdržení jsou přitom považovány za doručené, pokud se s nimi strany, jimiž jsou určeny, mohou seznámit. K uzavření smlouvy tudíž nedochází až v okamžiku převzetí zboží, ale jeho vyzvednutí v obchodě je pouhým způsobem dodání zboží na základě již platné a účinné smlouvy.

Ustanovení chránící spotřebitele při uzavíraní smluv na dálku se nepoužijí v případě výjimek stanovených v § 54. Jde jednak o smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku, těmi se rozumí smlouvy týkající se bankovních, platebních, úvěrových nebo pojistných služeb, smlouvy týkající se penzijního připojištění, poskytování investičních služeb nebo obchodů na trhu s investičními nástroji. Ty jsou upraveny směrnicí 2000/31/ES a poté samostatně v § 54a až d. Další výjimky představují například smlouvy, které byly uzavřeny prostřednictvím prodejních automatů nebo veřejných telefonů, smlouvy na výstavbu či prodej nemovitosti a smlouvy o ubytování, stravě či dopravě, pokud jsou poskytovány v určeném termínu.

Evropský soudní dvůr ve svém rozhodnutí C-336/03, easyCar (UK)Ltd. v. Office of Fair Trading dovodil, že smlouvy o poskytování přepravních služeb (termín směrnice 97/7/ES), čili v občanském zákoníku smlouvy o dopravě, ve kterých se dodavatel po uzavření smlouvy zavazuje, že je poskytne k určitému datu, zahrnují také smlouvy o poskytování služeb nájmu osobních automobilů. Dle názoru soudu, který je stěžejní i pro soudy české, lze pod pojem smlouvy o poskytování přepravních služeb podřadit všechny smlouvy, na jejichž základě jsou poskytovány služby v oblasti dopravy, včetně činností nespočívajících v přepravě zákazníka či jeho zboží, nýbrž umožňujících zákazníkovi, aby takovou přepravu sám uskutečnil.

Spotřebitel tak zejména nemá právo od smlouvy odstoupit bez udání důvodu ve 14denní lhůtě, ledaže by se jednalo o smlouvy, u kterých by dodavatel neposkytoval plnění v určeném termínu nebo době. Důvodem výjimky pro smlouvy o ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, za předpokladu povinnosti poskytnout je ve sjednaném čase je zejména fakt, že tyto služby vyžadují náročnou přípravu a možnost spotřebitele od nich odstoupit, byť až v poslední den zákonné lhůty, by dodavatele znevýhodňovala a finančně zatěžovala. Tento důsledek se podle Evropského soudního dvora promítá nejen do postavení dopravce ale i pronajímatele osobního automobilu.

 

5.1.1. Plnění bez objednávky

V rámci agresivních praktik obchodníků se můžeme v běžném životě spotřebitele také setkat s nevyžádaným plněním poskytnutým dodavatelem bez objednávky. § 53 odst. 9 ObčZ pro tento případ stanoví, že poskytuje–li dodavatel plnění spotřebiteli bez objednávky, není spotřebitel povinen dodavateli jeho plnění vrátit ani jej o tom vyrozumět. Obecný zákaz setrvačného prodeje zakotvuje směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, která se tak snaží předejít nežádoucímu obtěžování spotřebitele. Sankci pro tento zákaz ale stanoví jiné směrnice (čl. 9 směrnice 97/7/ES a čl. 9 směrnice 2002/65/ES). Sama směrnice ve svém autentickém znění požaduje, aby byl setrvačný prodej, tzv. reálná oferta, výslovně zakázán44. V tomto bodě ale nedošlo k doslovné transformaci a český právní řád tak postrádá zákaz reálné oferty, postihuje pouze její konsekvence.

Prakticky to znamená, že, zašle-li dodavatel spotřebiteli nevyžádané zboží, lze to chápat jako ofertu, neboť se jedná o dostatečně určité jednání, ze kterého vyplývá vůle dodavatele uzavřít s konkrétním spotřebitelem, kterému je neobjednané zboží zasílané, např. kupní smlouvu. V takovém případě nemá spotřebitel povinnost plnění vracet. O zproštění povinnosti zaplatit kupní cenu, sice zákon mlčí, ale lze dovodit, že pokud nedošlo k přijetí oferty, nemohla smlouva vůbec vzniknout, tudíž není ani důvod vzniku povinnosti zaplatit kupní cenu45. Otázkou by mohlo být, zda ponechal-li si spotřebitel nevyžádanou objednávku, nejde o bezdůvodné obohacení, plnění bez právního důvodu. Ustanovení § 53 odst. 9 ObčZ je ale třeba považovat za zvláštní ustanovení ve vztahu k úpravě bezdůvodného obohacení podle § 451 an. ObčZ. Jako na obdobnou spornou otázku bychom mohli pohlížet také na užitky plynoucí z tohoto zboží.

Jestliže ale spotřebitel nabídku dodavatele akceptuje a poněvadž občanský zákoník reálnou ofertu nezakazuje, pak bude smlouva uzavřena a vzniká tak i povinnost zaplatit cenu zboží. Dle jednoho názoru je v takovém případě třeba respektovat autonomii vůle spotřebitele a ponechat mu možnost danou smlouvu uzavřít. Dle jiného takový závěr učinit nelze, protože je v přímém rozporu se zněním směrnice, která reálnou ofertu zakazuje, tudíž nemůže na základě nevyžádaného plnění vzniknout spotřebiteli povinnost zaplatit cenu objednávky. Dle směrnice má být reálná oferta, jako způsob uzavírání smluv se spotřebitelem, zakázána a v případě porušení takového zákazu dodavatel sankcionován tím, že nesmí obdržet cenu za jím zaslané zboží. Já osobně bych se přikláněla k prvnímu názoru a umožnila spotřebiteli smlouvu uzavřít, pokud je to jeho přání a nebránila bych mu realizovat jeho vůli. Pro informovaného spotřebitele, který si je vědom možnosti si nevyžádané zboží ponechat i bez uzavření smlouvy pro takový postup ale není ekonomický důvod.

Další spornou otázkou, která se v záležitosti setrvačného prodeje nabízí, je otázka přechodu vlastnického práva. I v tomto případě na ni existují rozdílné odpovědi. Při extenzivním výkladu svědčícím ve prospěch spotřebitele se má za to, že spotřebitel nabývá  vlastnického práva na základě jiné právní skutečnosti stanovené zákonem (§132), byť zákon výslovně takový případ neupravuje. Kritériem pro přechod vlastnictví zde přitom není samotné poskytnutí plnění, ale vůle spotřebitele si věc ponechat. Jiným řešením je názor, že vlastnické právo na spotřebitele vůbec nepřechází. Zákon v § 132 totiž uvádí, že ho lze nabýt pouze kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. A dle tohoto mínění se zde nejedná ani o jeden z výše uvedených důvodů, vylučuje tedy, že se jde o jinou právní skutečnost stanovenou zákonem. Podle této teorie by se spotřebitel stal pouhým oprávněným držitelem bez možnosti ponechané zboží nabýt do vlastnictví vydržením v důsledku nedostatku dobré víry. Dodavatel ale nemá možnost úspěšně vymáhat vrácení zboží reivindikační žalobou.Zákon v tomto bodě opět mlčí, co se týče přechodu vlastnického práva k nevyžádanému zboží. Podle mého názoru by se v zájmu právní jistoty měl spotřebitel stát vlastníkem věci, i když nový občanský zákoník počítá s koncepcí oprávněné držby.

 

5.2. Smlouvy uzavírané mimo provozovnu

Ustanovení § 57 ObčZ vymezují spotřebitelskou smlouvu uzavřenou mimo prostory obvyklé k podnikání, svou podstatou jde o provedení směrnice Rady č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. V praxi se jedná o smlouvy sjednávané na reklamních akcích či zájezdech, při podomním prodeji nebo i náhodně na ulici. Jejich specifičnost spočívá v tom, že spotřebitel je nečekaně překvapen na první pohled výhodnou nabídkou, agresivní praktiky prodávajícího ho vystavují tlaku, aby uzavřel smlouvu ukvapeně, často i bez možnosti si text smlouvy v klidu přečíst, zároveň tak spotřebitel není v daném okamžiku a místě schopen porovnat kvalitu a cenu nabízeného zboží. Takoví prodejci využívají moment překvapení. Z tohoto důvodu je také spotřebiteli umožněno odstoupit od smlouvy, a to do 14 dnů do podpisu smlouvy47. Ještě před novelou č. 56/2006 Sb. byla lhůta pro zrušení smlouvy pouze sedmidenní.

Nepřesná implementace směrnice do našeho práva může přinést problém v podobě obcházení § 57 ObčZ tím, že dodavatel mimo své obchodní prostory pouze přijme objednávky spotřebitelů, vyláká z nich tak ofertu smlouvy, ale k její akceptaci a tedy i uzavření smlouvy by došlo až v provozovně dodavatele, čímž by se smlouva vyhnula režimu této právní úpravy a povinnosti akceptovat odstoupení od smlouvy. Směrnice přitom výslovně v čl. 1 odst. 3 a 4 vztahuje svou platnost také na smlouvy, které vznikly na základě nabídky (oferty, objednávky atd.) učiněné spotřebitelem na některém z míst uvedených v čl. 1 nebo 2směrnice, a to dokonce i v případě, není-li spotřebitel takovou nabídkou vázán až do okamžiku jejího přijetí. Tudíž i na takové případy je třeba vztáhnout aplikaci § 57 ObčZ. V praxi se také vyskytují podvodné snahy vyloučit aplikaci tohoto ustanovení ve smyslu různých dodatků na letácích, kdy spotřebitel potvrzuje předchozí sjednání návštěvy dealera.

Zákon totiž vylučuje použití § 57 ObčZ, pokud si spotřebitel návštěvu dodavatele sjednal za účelem objednávky. Pokud ale spotřebitel sice požádal dodavatele o návštěvu, ale nevěděl nebo odůvodněně nemohl vědět, že zboží, které si koupil (spotřebitel dealera např. pozve na předvedení mixéru, ale zakoupí nakonec kosmetiku), zahrnuje také předmět jeho podnikatelské činnosti či jeho povolání, tak se bez ohledu na takovou sjednanou schůzku ( § 57 odst 1 ObčZ: Byla-li spotřebitelská smlouva uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatelenebo nemá-li dodavatel žádné stálé místo k podnikání, může spotřebitel od smlouvy písemně odstoupit do 14 dnůod jejího uzavření; nedošlo-li dosud ke splnění dodávky zboží či služeb dodavatelem, může od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodů a bez jakékoliv sankce do 1 měsíce. To neplatí ohledně smluv, u nichž si spotřebitel výslovněsjednal návštěvu dodavatele za účelem objednávky. Dodavatel je zároveň povinen vrátit spotřebiteli zaplacenéfinanční částky do 30 dnů od odstoupení od smlouvy.) nelze vyhnout režimu spotřebitelské smlouvy uzavřené mimo provozovnu se všemi důsledky vyplývajícími ze zákona. Stejně to platí i pro případ, kdy se dodavatel dohodne se spotřebitelem, že u něj doma zorganizuje předváděcí akci, za což spotřebitel obdrží zdarma určitý dárek s tím, že spotřebitel na ni pozve další své známé, tedy další potenciální spotřebitele. Z tohoto pohledu se zdá vhodné doplnit 2. větu § 57 ObčZ o výslovnou žádost o návštěvu za účelem objednávky na základě již dříve dodaných materiálů zahrnujících podmínky nabídky.

 

5.2.1. Odstoupení od smlouvy

Z důvodů výše uvedených zahrnuje zákonná úprava právo spotřebitele odstoupit od takové smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření, to se týká i spotřebitelem přijatého návrhu na uzavření smlouvy, který ještě nebyl akceptován. Jestliže dodavatel spotřebiteli zboží ještě neposkytl, může spotřebitel zrušit smlouvu bez uvedení důvodu, bez jakékoli sankce až do 1 měsíce. Zákon ukládá dodavateli povinnost vrátit spotřebiteli zaplacenou částku za zboží do 30 dnů. Jde zde o zvláštní úpravu vydání bezdůvodného obohacení. Na možnost odstoupení od smlouvy musí být spotřebitel dodavatelem písemně upozorněn, včetně uvedení osoby, jejího bydliště či sídla, kde lze toto právo vykonat. Tato informační povinnost musí být dodavatelem splněna nejpozději při uzavření smlouvy. Není-li tato podmínka dodržena, nezpůsobuje to neplatnost smlouvy jako takové, ale 57 odst. 3 ObčZ stanoví sankci v podobě prodloužení lhůty k odstoupení od smlouvy, a to konkrétně na dobu 1 roku od uzavření smlouvy.

Tuzemská úprava se ale nachází se směrnicí 85/577/EHS v rozporu, který může mít závažné následky. Směrnice totiž upravuje počátek lhůty pro odstoupení jiným způsobem. Dle jejích ustanovení se tato lhůta nepočítá od uzavření smlouvy ale až od okamžiku splnění informační povinnosti dodavatele. Evropský soud tak dovodil, že lhůta počíná běžet až od okamžiku, kdy byl spotřebitel písemně upozorněn na právo odstoupit od smlouvy, byť by od uzavření smlouvy uplynulo několik let. O roční lhůtě ke zrušení smlouvy v případě nedodržení informační povinnosti tak, jak ji upravuje občanský zákoník, není ve směrnici ani zmínka. Zákonná úprava tak nenalézá oporu pro zakotvení objektivních lhůt namísto subjektivních. Evropský soud v případě dřívější obdobné německé úpravy vyslovil nepřípustnost takové úpravy. Dalším nedostatkem, kterým trpí i výše popsaná úprava distančních smluv, je neexistence jasné úpravy povahy lhůty k odstoupení od smlouvy. Směrnice sice stanoví, že lhůta je 49 C-481/99, Georg Heininger a Helga Heininger v. Bayerische Hypo- und Vereinsbank AG dodržena, pokud je úkon spotřebitelem poslední den lhůty odeslán. To by znamenalo, že by se jednalo o procesní lhůtu a odstoupení stačí podat 14. den k poštovní přepravě. Zákon v tomto směru mlčí. Pokud ale vycházíme z toho, že lhůty v občanském zákoníku jsou hmotněprávní, pak je třeba, aby byl úkon do 14 dnů doručen. Z hlediska nutnosti eurokonformního výkladu by soud ale měl dospět k první variantě.

Ustanovení odst. 4 vylučuje z působnosti § 57 ObčZ taxativně některé druhy spotřebitelských smluv, na něž se možnost odstoupení popsaná výše nevztahuje. Konkrétně jde o smlouvy, - jejichž předmětem je výstavba, prodej, nájem nebo jiné právo k nemovitosti, s výjimkou smluv o jejích opravách a o dodávce zařízení do ní začleněných.

- na dodávku potravin nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti spotřebitele nebo do jiného určeného místa

- na dodávku zboží nebo služeb, které byly uzavřeny podle katalogu dodavatele, s nímž se spotřebitel měl možnost seznámit v nepřítomnosti dodavatele, za předpokladu, že mezi stranami má pokračovat spojení při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy a za předpokladu, že spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy nejméně do 7 dnů od převzetí zboží a je s tímto právem seznámen v katalogu nebo ve smlouvě

- pojistné a o cenných papírech.

Tyto výjimky je třeba vykládat restriktivně. To znamená, že úprava § 57 ObčZ se použije pro hypoteční úvěry51, skutečnost, že se smlouva týká nemovitostí, poněvadž je nutné zajištění zástavním právem k nemovitosti k uplatnění výjimky nestačí. Dále se úprava použije i pro smlouvy o užívání budovy na určitý časový úsek (timesharing)52, nejde totiž o smlouvu, jejímž předmětem je výstavba, prodej, nájem nebo jiné právo k nemovitosti a poradenství ve věcech investic do cenných papírů.

 

5.3. Timesharing

Timesharing byl zakotven do občanského zákoníku novelou 135/2002 Sb., která představovala implementaci směrnice Evropského Parlamentu a Rady 94/47/ES o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k užívání nemovitostí na časový úsek. V podstatě jde o obligační právo na úplatné užívání budovy nebo její části na jeden či více stanovených či stanovitelných časových úseků během roku, a to po dobu několika let s tím, že budova je postupně užívána uživateli, kteří uzavřeli smlouvu s osobou oprávněnou disponovat s ní (buď přímo vlastníkem nemovitosti nebo s jinou osobou, např. nájemcem nemovitosti54. Tato smlouva se svou podobou nejvíce blíží smlouvě nájemní a dle mínění Dr. Veselého jde o zvláštní druh smlouvy, prakticky o smlouvu o koupi užívacího práva. Zákonodárce byl jiného názoru a její úpravu zařadil k ustanovením o spotřebitelských smlouvách, nikoli, jak by se dalo očekávat, do části osmé občanského zákoníku, a tudíž není timesharingová smlouva samostatným smluvním typem. Podle směrnice se může jednat o

jakoukoli úplatnou spotřebitelskou smlouvu. Před zakotvením regulace byl tento institut využíván na základě inominátní smlouvy.

Ustanovení mířená na ochranu spotřebitele ale bývají mnohdy obcházena. Při nabídce timesharingového produktu se poskytovatelé často snažili využít spotřebitelovi neznalosti jeho práv. Spotřebitel býval kontaktován například na dovolené či předváděcích akcích, kde mu byla prezentována „neopakovatelná nabídka“ s tím, že se musel rozhodnout hned na místě pod nátlakem prodávajícího. Při prezentacích byl tak nalákán na výhodnou nabídku s množstvím práv, která se ale ve smlouvě, jež mu byla předložena k podpisu, již neobjevila. Dalším manévrovacím trikem, který se v této oblasti vyskytl, byly losy. V podstatě každý z těchto losů byl výherní a zákazník se radoval z dovolené nebo alespoň výrazné slevy na ni. Obdobně byli spotřebitelé osloveni po telefonu, kde po zodpovězení několika otázek do průzkumu veřejného mínění byli „zařazeni do slosování“ a poté „vyhráli“ určitou cenu.

V každém případě vězel ale malý „háček“. Výherce si cenu musel vyzvednou osobně při propagační akci poskytovatele. Tam mu byla prezentována nabídka na zakoupení práva na užívání nemovitosti a tak strávit báječnou dovolenou za bezkonkurenční cenu. Obecné podmínky byly vytištěny malým písmem, což samozřejmě vedlo k tomu, že si je spotřebitel při podpisu nepřečetl a mnohdy ani neměl čas a možnost tak učinit. V těchto podmínkách ale podepsal i to, že mu není garantováno poskytnutí místa vybrané nemovitosti, popř. ani data zvolené dovolené, na které se musí zúčastnit alespoň určitého počtu prezentací nebo si zakoupit velmi nevýhodnou plnou penzi v určitém hotelu. Spotřebitel je často mystifikován, když je mu při prezentaci nabídky na zakoupení práva na užívání nemovitosti nalhávána nulová rizikovost takové investice. Dozvídá se, že produkt lze snadno prodat zpět, ale o zlomkové ceně, kterou za takovou transakci dostane už nikoli. Běžnou praxí se také stalo obcházení ochranných opatření o timesharingu tím, že je jeho předmět definován odlišně od zákona či směrnice. Takto se lze vyhnout zákazu předběžných plateb od spotřebitele či použití lhůty pro odstoupení od smlouvy. V takovém případě není pak výjimkou, že spotřebitel chtíc využít výhodnou nabídku poskytovatele timesharingu musí již po podpisu smlouvy podepsat platební příkaz nebo zaplatit kreditní kartou část celkové ceny produktu. Po odstoupení od smlouvy lze tyto peníze získat zpět jen s velkými obtížemi. Dalším způsobem jak se vyhnout aplikaci občanského zákoníku v oblasti timesharingu je členství v různých prázdninových klubech, na jehož základě získává spotřebitel jakožto člen klubu možnost ubytování v prostorách patřících klubu po dobu několika týdnů. To znamená, že spotřebitel si nekupuje právo na užívání určité budovy, ale pouze členství v klubu. Častým nedostatkem smlouvy v tomto případě je chybějící nebo nedostatečná specifikace budovy, někdy i absence časového úseku, během kterého náleží spotřebiteli právo užívat nemovitost. Těmto nekalým praktikám mají bránit právě ustanovení o ochraně spotřebitele při uzavírání smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek.

Úprava timesharingové smlouvy se ale nevztahuje pouze na nemovitosti, nejde pouze o stavbu spojenou se zemí pevným základem, byť obsah samotné směrnice tomu napovídá. Zákon totiž výslovně hovoří o právu užívat budovu nebo její část s tím, že v § 59 odst. 2 ObčZ definuje takovou budovu jako stavbu určenou pro bydlení nebo stavbu určenou pro ubytování. Z toho vyplývá i možnost poskytovat timesharingové produkty i v na movité věci např. i na bungalovy, kempy, chatky, bungalovy.

Občanský zákoník upravuje náležitosti obsahu smlouvy poměrně detailně. Patří mezi ně zejména písemná forma smlouvy, její vyhotovení v českém jazyce a splnění dalších náležitostí daných podle smluvního typu. Mezi další podmínky patří zejména přesný popis, polohové určení a vybavení budovy, která má být užívána, zahrnutí informace o rozestavěnosti budovy včetně termínu jejího dokončení, vymezení základních služeb, které se s právem užívání poskytují a rozsahu užívání společných prostor a zařízení, poučení o právu na odstoupení od smlouvy, a zejména i určení ceny, která se skládá z části představující úhradu za právo budovu využívat a z části variabilní, jež se hradí za kalendářní rok. Pro úhrady za cenu timesharingového práva přitom platí přísný zákaz jakýchkoli plateb spotřebitele před uzavřením smlouvy a po dobu, po kterou lze odstoupit od smlouvy podle §63 odst.1 ObčZ, a to proto aby je po odstoupení nemusel spotřebitel obtížně vymáhat zpátky.

Podstatnou podmínkou, která musí být splněna, aby se jednalo o timesharingovou smlouvou je tříletá lhůta, na níž se smlouva uzavírá. V návaznosti na to se samozřejmě objevily případy, kdy byly smlouvy uzavírány na 35 měsíců za mnohem nižší než obvyklou cenu. Otázkou je, zda lze takové jednání definovat jako obcházení zákona ve smyslu § 39 ObčZ56. Komentář k občanskému zákoníku vychází z teze, že ochrana spotřebitele je účelná zejména pro smlouvy uzavírané na výrazně delší časové období, v jehož průběhu může docházet ke změnám výchozích podmínek smlouvy s nepříznivými důsledky pro spotřebitele a smlouvy uzavřené na dobu kratší tří let tak nelze podřadit pod režim timesharingových smluv ani za využití argumentace obcházení zákona57. Jiného názoru je Dr. Tomančáková, podle které takovou argumentaci využít lze a v tomto případě by se jednalo o obcházení zákona58.

Zákon ale výslovně nedopadá pouze na smlouvy uzavřené na dobu určitou. Ale podmínkou toho, aby se ustanovení na ochranu spotřebitele při uzavírání timesharingové smlouvy aplikovaly i na smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, je, že doba smlouvy, časový úsek mezi dnem, kdy smlouva nabude účinnosti a kdy ji pozbude, musí být delší než 3 roky. Směrnice stanoví i další časové omezení užívacího práva. Podle čl. 2 odst. 3 se směrnice nevztahuje na smlouvy, jejichž předmětem je užívání nemovitosti po dobu kratší jednoho týdne v průběhu kalendářního roku. Zákonodárce ale takové omezení úmyslně nepřevzal a pro aplikaci ochranných ustanovení nestanovil žádné omezující lhůty59. Využil tak možnosti přijmout přísnější úpravu, než zakládá samotná směrnice a to ve snaze vyhnout se dalším pokusům o její obcházení , jež se objevily v řadě evropských států.

Dalším problematickým bodem transpozice směrnice je § 60 odst.1 ObčZ. Ten stanoví, že poskytovatel je před uzavřením smlouvy povinen poskytnout písemně úplné a pravdivé informace uvedené v § 58 odst.1 ObčZ, které se stávají nedílnou součástí smlouvy, a to každému, kdo o ně požádá. Směrnice ale výslovně hovoří o povinnosti poskytnout informace každé osobě, která požádá o údaje o předmětné nemovitosti. To znamená, že spotřebitel 56 §39 Obč.Z.: Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obcházíanebo se příčí dobrým mravům.

Nejdůležitějším aspektem ochrany spotřebitele je v tomto případě právo odstoupit od smlouvy. Odstoupením do smlouvy se smlouva od počátku ruší, pokud si strany nedohodly jiné účinky61. Odstoupení musí mít písemnou formu a je třeba, aby bylo nikoli pouze podáno ale i doručeno alespoň poslední den lhůty. Jde totiž o hmotněprávní lhůtu, na rozdíl do požadavku směrnice v čl.5 odst.2., která vyžaduje pouze odeslání oznámení ve stanovené lhůtě. K informační povinnosti poskytovatele přitom patří také pouční spotřebitele o formě odstoupení, místě a způsobu doručení a označení osoby, které je třeba odstoupení doručit. Základní lhůtu pro odstoupení od smlouvy vypočítává občanský zákoník na 15 dní. V této lhůtě je možné tak učinit bez uvedení důvodu, ale zároveň v tomto jediném případě, který není vázán na porušení podmínek smlouvy, má poskytovatel právo na náhradu přiměřených prokazatelně vynaložených nákladů spojených s odstoupením spotřebitele od uzavřené smlouvy.

Tříměsíční lhůta se uplatní v případě, že smlouva neobsahuje náležitosti uvedené v §58 odst.1 ObčZ. Za předpokladu, že poskytovatel tyto údaje doručí dodatečně v průběhu této lhůty, může spotřebitel stále odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu během 15 dnů od poskytnutí chybějících náležitostí. Totéž právo má spotřebitel po marném uplynutí tří měsíců, pokud poskytovatel nedoplnil požadované náležitosti ani v této lhůtě. To znamená, že zákonodárce zde vylučuje sankci neplatnosti smlouvy bez zákonem požadovaných náležitostí, jak absolutní, tak relativní, a nahrazuje ji právem na odstoupení od smlouvy. Tři měsíce od  domluveného data dokončení rozestavěné budovy pak činí také lhůta pro odstoupení od smlouvy, jestliže budova nebyla v termínu řádně a včas dokončena. Strany si ale mohou sjednat také další možné případy, kdy bude možné uplatnit právo na odstoupení od smlouvy.

 

5.3.1. Nová směrnice o timesharingu

3. února 2009 byla vydána v Úředním věstníku Evropské unie nová směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně, která je výsledkem revize současné směrnice 94/47/ES. Dvouletá lhůta pro její implementaci počíná běžet dvacátý den od zveřejnění směrnice ve věstníku, to znamená, že směrnice musí být do našeho právního řádu implementována do 23.2.2011. Směrnice reaguje na dvě důležité skutečnosti objevující se na trhu:

• vývoj produktů nabízených spotřebitelům, jež mají obdobné dopady na spotřebitele,avšak na něž se nevztahují stávající pravidla, zejména z důvodu úzce vymezené působnosti směrnice (jedná se např. o tzv. diskontní prázdninové kluby, pronájem lodí či karavanů nebo zajišťování ubytování na dobu kratší než 1 týden či uzavírání smluv na dobu kratší než 36 měsíců), a

• narůstající počet stížností spotřebitelů na takové produkty.

Právě přijatá směrnice bude aplikována nejen na timeshare, ale i na obdobné produkty, jejich výměnu a další prodej. Na rozdíl od směrnice, jež platí v současnosti a která vymezuje timesharingovou smlouvu neboli smlouvu týkající se přímo či nepřímo nabytí práva k užíváníjedné nebo více nemovitostí na časový úsek jako jakoukoli smlouvu nebo soubor smluv uzavřený alespoň na dobu tří let, podle které přímo nebo nepřímo a za určitou celkovou cenu buď vzniká, nebo je předmětem převodu či závazku k převodu věcné právo nebo jakékoliv jinéprávo k užívání jedné nebo více nemovitostí po časový úsek, který je nebo může být určen, avšak nemůže být kratší než jeden týden. Nová směrnice reflektuje problémy, jež vyvstaly v souvislosti s uzavíráním timesharingové smlouvy, a uvádí její definici čili definici smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení jako smlouvy uzavřené na období delší než jeden rok, na základě které spotřebitel za úplatu získává právo užívat jedno nebo více ubytovacích zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek.

Směrnice nahrazuje pojem nemovitost za ubytovací zařízení, mění časové limity týkající se trvání smlouvy, kdy postačí uzavření smlouvy na časový úsek delší než 1 rok, namísto dosavadních tří let a upouští od vymezení délky trvání práva na užívání zařízení, které již není omezené týdenní lhůtou. Nově směrnice definuje v čl. 2 také smlouvu o dlouhodobém 64 viz: http://www.mpo.cz/dokument31587.html rekreačním produktu, smlouvu o dalším prodeji a smlouvu o výměně. Novinkou je také možnost uzavřít smlouvu na jiném trvalém nosiči, než je papír, např. na CD. Směrnice také prodlužuje lhůtu pro odstoupení od smlouvy ze stávajících 10ti dnů (s tím, že členské státy mohly tuto dobu prodloužit) na dnů 14 bez možnosti pro členské státy tuto lhůtu jakkoliv měnit.

 

5.4. Nepřiměřené smluvní podmínky

§55 a 56 se zabývají nepřiměřenými smluvními podmínkami. Jde o obecnou úpravu vztahující se na všechny spotřebitelské smlouvy bez ohledu na smluvní typ. Tato ustanovení ale nejsou implementací žádné evropské směrnice, poněvadž ve směrnicích Evropských společenství lze nalézt pouze zákaz odchýlení se v neprospěch spotřebitele od pravidel ve směrnici výslovně zakotvených. § 55 má v tomto ohledu velmi široký záběr a zároveň představuje poměrně razantní zásah do smluvní autonomie. To je zřejmé už v porovnání s §56, který sankcionuje nerespektování i kogentních ustanovení neplatností pouze relativní, k tomu nestačí nevýhodnost sama o sobě. K podmínkám neplatnosti patří ještě značná nerovnost v právech a povinnostech k újmě spotřebitele a rozpor s požadavkem dobré víry.

V protikladu potom stojí právě § 55, který stíhá absolutní neplatností bez dalších požadavků odchýlení se od dispozitivních ustanovení v neprospěch spotřebitele, a to pro rozpor se zákonem65. Takové pojetí nekoresponduje ani s názorem Ústavního soudu, který v nálezu  ÚS 87/0466 ctí zejména zásadu pacta sunt servanda spolu s tím, že důvody neplatnosti právního úkonu je třeba vykládat restriktivně67. Koncepce, ze které tato úprava vychází, je tedy zřetelně nepřehledná.

Oba paragrafy obsahově vychází ze směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. §55 stanoví, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvnípostavení. § 56 zakazuje ve spotřebitelských smlouvách ujednání, jež by v rozporu s požadavkem dobré víry představovala v neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech. Příkladmo pak v odstavci 3 vyjmenovává nepřípustná smluvní ujednání, která, vyskytnou-li se ve smlouvě, zakládají relativní neplatnost, jež se ale spotřebitel musí dovolat. Smyslem takto koncipovaných omezení v obou ustanoveních je  §39 ObčZ: Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obcházíanebo se příčí dobrým mravům.  Na druhou stranu i Ústavní soud ve svém nálezu ÚS 3/06 považuje smluvní autonomii za proporcionálně omezitelnou, tam kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, kterým je ochrana osoby, jež činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav.

Problematicky působí právě koncepce relativní neplatnosti. Účelem směrnice bylo, aby spotřebitel nebyl vázán zneužívajícími ustanoveními a nemusel se jejich neplatnosti složitě dovolávat. Hodnoty, o které ve sporech mezi spotřebiteli a dodavateli jde, jsou často velmi nízké a dovolávat se neplatnosti některého ustanovení u soudu, by pak mohlo představovat pro spotřebitele nadměrnou finanční zátěž. Navíc se přidává i argument spotřebitelovy neznalosti práva. Jako rozumné řešení se tedy jeví sjednocení úpravy zavedením absolutní neplatnosti nepřiměřených smluvních ujednání, ať už jsou jakákoliv. Vždyť i sám občanský zákoník považuje relativní neplatnost za pouhou výjimku z pravidla absolutní neplatnosti. K dalším nedostatkům české právní úpravy patří neprovedení čl. 6 odst. 2 směrnice. Ten ukládá členským státům, aby zabránily ztrátě ochrany spotřebitele zaručené směrnicí,v případě, že strany podřídí spotřebitelskou smlouvu, která má úzkou vazbu na území členského státu, právu státu, jenž není členem EU. Zarážející je přitom fakt, že zákonodárce obdobné ustanovení přejal při úpravě timesharingu. Důsledkem tohoto pochybení je, že se obě ustanovení § 55 a 56 použijí, pokud hraniční určovatel mezinárodního práva soukromého a procesního odkáže na české právo.

 

6. Jednotlivé smluvní typy

Jednotlivé typy smluv, do kterých spotřebitel vstupuje nejčastěji jsou upraveny v části osmé ObčZ. Jedná se zejména o smlouvu kupní, smlouvu o dílo, smlouvu o úschově, o ubytování, o přepravě osob, o přepravě nákladu, o obstarání prodeje věci, o nájmu, smlouvu o vkladu, pojistnou smlouvu a smlouvu cestovní. Ze smluv upravených v obchodním zákoníku jsou pro spotřebitele relevantní hlavně tzv. absolutní obchody, které jsou podřízeny obchodněprávnímu režimu bez ohledu na vůli i postavení stran. Patří sem smlouva o úvěru, smlouva o inkasu, o bankovním uložení věci, o běžném účtu a smlouva o vkladovém účtu. V následujícím textu se zaměřím na smlouvu kupní, smlouvu o dílo a smlouvu cestovní s ohledem na jejich frekvenci v závazkových právních vztazích spotřebitele.

 

6.1. Kupní smlouva

Nejčastější smlouvou uzavíranou spotřebitelem je smlouva kupní. Touto smlouvou vzniká mezi prodávajícím a kupujícím/spotřebitelem závazkový právní vztah, na jehož základě dochází k převodu vlastnictví z prodávajícího na kupujícího. Vedle obecné úpravy kupní smlouvy, kdy na obou stranách stojí nepodnikatelské subjekty, obsahuje občanský zákoník v § 612 až 627 zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Ta se spolu s obecnou úpravou použijí, vystupuje-li na straně prodávající podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti.

Tato úprava představuje výsledek harmonizace v oblasti odpovědnosti za vady zboží a byla do českého právního řádu implementována ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží. Zatímco v ustanoveních o obecné kupní smlouvě převažují dispozitivní normy, prodej zboží v obchodě je převážně koncipován jako úprava kogentní a zaměřuje se zejména na odpovědnost za vady zboží. To je dáno snahou vyrovnat nevyvážený vztah nezkušeného spotřebitele a prodávajícího profesionála. Pro postavení spotřebitele při uzavírání kupní smlouvy jsou tedy určující právě tato ustanovení.

§ 613 upravuje prodej na objednávku jako jeden z možných způsobů prodeje. Prodávající, který v době uzavírání smlouvy nemá prodávanou věc u sebe, ji nejprve objedná a v dohodnuté, jinak přiměřené, lhůtě ji musí pro spotřebitele obstarat. Pokud se tak nestane, může objednatel od smlouvy odstoupit. Takový postup spotřebitel využije zejména § 612 ObčZ: Jestliže fyzická nebo právnická osoba prodává zboží jako podnikatel v rámci své podnikatelskéčinnosti, platí kromě obecných ustanovení o kupní smlouvě i následující ustanovení § 613 až 627.

Vlastnické právo ke koupené věci přechází na kupujícího v okamžiku převzetí věci. Obdobně to platí pro zásilkový prodej, kdy si spotřebitel vybere zboží v katalogu a nechá si ho na dobírku poslat. Výjimkou je samoobslužný prodej, kdy k přechodu vlastnictví dochází až zaplacením ceny vybraného zboží nikoli jeho převzetím, do té doby lze zboží vrátit na původní místo. Jestliže kupující zboží před převodem vlastnického práva zničí nebo poškodí, odpovídá prodávajícímu za škodu podle obecných ustanovení.

Důležitým ustanovením bohužel chybně převzatým z evropské legislativy je § 616 ObčZ. To zavedlo do občanského práva pojem shoda s kupní smlouvou (dříve šlo o odpovědnost za jakost a množství) a změnilo dosavadní úpravu odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě. Shodou s kupní smlouvou se rozumí, že prodávaná věc je bez vad. To znamená, že prodávaná věc má jakost a užitné vlastnosti pro věc takového druhu obvyklé, odpovídá požadavkům právních předpisů, účelu, pro který se věc běžně používá a je v odpovídajícím množství, míře či hmotnosti. Pokud prodávané věc tyto vlastnosti nemá, potom je v rozporu s kupní smlouvou. Spotřebitel má v takovém případě nárok na to, aby prodávající uvedl věc bezplatně a bez zbytečného odkladu do stavu odpovídajícího kupní smlouvě . Přitom má právo výběru, jakým způsobem tak bude učiněno. Může požadovat buď výměnu vadné věci za novou anebo opravu vadné věci. Nelze-li zboží ani vyměnit ( např. šlo již o poslední kus,který prodávající měl ) ani opravit ( jde-li o vadu neodstranitelnou ), pak má spotřebitel právo zvolit si jednu ze dvou možností, kterou bez souhlasu prodávajícího nemůže opětovně změnit. Může tak požadovat přiměřenou slevu z ceny anebo od smlouvy odstoupit. To neplatí, jestliže kupující o rozporu s kupní smlouvou věděl ještě před převzetím věci nebo dokonce tento rozpor sám způsobil.

Rozpor s kupní smlouvou se může projevit ihned nebo až za určitou dobu ( např. když si spotřebitel zakoupí tiskárnu se scanerem, který poprvé využije až měsíc po nákupu a scaner se ukáže nefunkčním ). Proto zákon stanoví pro uplatnění rozporu s kupní smlouvou lhůtu šesti měsíců. Zavádí vyvratitelnou právní domněnku, že rozpor s kupní smlouvou, který se projeví během 6 měsíců ode dne převzetí věci, se považuje za rozpor existující již při jejím převzetí, pokud to neodporuje povaze věci nebo pokud se neprokáže opak. Důkazní břemeno má prodávající.

Občanský zákoník konstruuje také zákonnou záruku, tedy odpovědnost prodávajícího za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční době. Ta se nevztahuje na opotřebení vznikající při běžném užívaní věci a u zboží prodávaného za nižší cenu na vady, pro které byla nižší cena sjednána. Zákonná záruka pro spotřební zboží trvá 2 roky, u prodeje potravinářského zboží 8 dní, pro krmiva platí třítýdenní záruka a pro prodej zvířat činí zákonná záruka 6 týdnů. Pokud je na obalu, návodu nebo samotné věci uvedena lhůta k použití věci (expirační lhůta), neskončí záruční doba před jejím uplynutím. Obecná dvouletá zákonná záruka byla do občanského zákoníku zapracována až od roku 2003 v souvislosti s implementací směrnice 1999/44/ES. Zákonodárce ale přesně nepochopil čl. 5 směrnice, která požadovala pouze dvouletou reklamační lhůtu, nikoliv dvouletou záruční dobu. Ten stanoví, že prodávající je odpovědný, pokud rozpor se smlouvou vyjde najevo v průběhu dvou let od převzetí zboží spotřebitelem. Jediným smyslem čl. 5 odst. 1 směrnice je

tedy stanovit lhůtu tak, aby k uplatnění práv přiznaných touto směrnicí spotřebiteli, která vyplývají z odpovědnosti prodávajícího za rozpor zboží se smlouvou existující již v době převzetí zboží, mohlo dojít minimálně ve lhůtě dvou let ode dne převzetí zboží a aby zároveň byla limitována doba odpovědnosti prodávajícího za shodu zboží se smlouvou, tedy stanovit tuto lhůtu zároveň jako maximální. Toto ustanovení ani jiné ustanovení směrnice nezakládají ve prospěch spotřebitelů žádné jiné instituty, k jejichž uplatnění by došlo přímo na základě zákona, jako je třeba v právu ČR zákonná záruka za vady zboží. Jediný institut, který směrnice vyžaduje po členských státech uplatňovat přímo ze zákona, je tedy odpovědnost prodávajícího za rozpor zboží se smlouvou existující již v době jeho převzetí. Odlišný režim odpovědnosti za vady stanovuje zákon pro věci, které se rychle kazí a věci použité. Při jejich prodeji se odpovědnost nevztahuje na vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci. Prodávající odpovídá u použitých věcí pouze za vady, které měla věc při jejím převzetí.

Prodávající má možnost podmínky a rozsah zákonné záruky rozšířit vlastním prohlášením, v takovém případě se jedná o záruku smluvní. Právo vyplývající z odpovědnosti prodávajícího, aby mohlo být uznáno, musí být nejprve spotřebitelem uplatněno, reklamováno. Přijetí reklamace je právní úkon prodávajícího nebo poskytovatele služby, kterým bere na vědomí spotřebitelovo uplatnění odpovědnosti za vady (reklamaci). Prodávající má při přijetí reklamace povinnost vydat spotřebiteli písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požaduje. V provozovně prodávajícího musí být po celou provozní dobu přítomen pracovník oprávněný vyřizovat reklamace. Pokud je spotřebitel odkazován na běžnou výmluvu, že vedoucí prodejny není právě přítomen, jde o porušování zákona o ochraně spotřebitele a lze podat podnět k České obchodní inspekci. K reklamaci není potřeba originální obal, ve kterém byla věc zakoupena tak, jak obchodníci často neprávem požadují. Zákon o ochraně spotřebitele žádnou takovou povinnost spotřebiteli neukládá. Obal totiž není předmětem koupě. Stejně tak není nutné při uplatnění práva z odpovědnosti za vady předložit prodávajícímu záruční list. Ten prodávající většinou vystavuje pouze, pokud kupujícímu poskytuje delší záruční dobu, než předepisuje zákon. Ve většině případů obdrží spotřebitel pouze doklad o zakoupení věci (paragon), který k reklamaci stačí. Reklamace musí být vyřízena bez zbytečného odkladu včetně odstranění vady, nejpozději pak do třiceti dnů ode dne uplatnění reklamace. Prodávající se ale se spotřebitelem může dohodnout na lhůtě delší. Jestliže tato třicetidenní lhůta nebyla dodržena, potom se uplatní nevyvratitelná právní domněnka, že se jedná o vadu, kterou nelze odstranit se všemi důsledky, které z takové vady občanský zákoník pro spotřebitele dovozuje.

Zvláštností závazkového právního vztahu je to, že působí pouze mezi osobami, které do vztahu vstoupily, tedy mezi kupujícím a prodávajícím. Proto je třeba mít na paměti, že pouze ten, kdo věc koupil, je oprávněn uplatňovat práva spojená se smlouvou, zejména věc reklamovat. V okamžiku, kdy spotřebitel věc prodá třetí osobě, nemá tento nový kupující nároky z odpovědnosti za vady, protože není kontrahentem původní kupní smlouvy. Spotřebiteli jako novému prodávajícímu tato práva ale nezanikají, takže v případě dohody by mohl věc reklamovat pro nového kupujícího v zastoupení. Pokud jde o vady opětovně prodané věci, má třetí osoba možnost využít pouze obecná ustanovení kupní smlouvy nereflektující ochranu spotřebitele (na obou stranách smlouvy totiž stojí „nespotřebitelé“), konkrétně § 597 ObčZ, podle něhož má nový kupující právo na přiměřenou slevu odpovídající povaze a rozsahu vady nebo právo od smlouvy odstoupit, činí-li vada věc neupotřebitelnou. Spotřebiteli vyplývají z povahy vady různá práva. Kritériem je skutečnost, zda je vada odstranitelná či nikoliv. Pokud jde o vadu, kterou odstranit lze, má kupující právo, aby byla bezplatně, včas a řádně odstraněna a prodávající je povinen bez zbytečného odkladu vadu odstranit, nejpozději do třiceti dnů od uplatnění reklamace. Kupující může také požadovat výměnu věci, není-li to vzhledem k povaze vady neúměrné. Vyhoví-li mu prodávající v tomto jeho požadavku a reklamovanou věc vymění za novou, počíná běžet nová záruční doba. Není-li oprava ani výměna možná, je kupující po vyčerpání těchto možností oprávněn požadovat přiměřenou slevu z ceny věci anebo od smlouvy odstoupit. Jedná-li se o vadu neodstranitelnou, za předpokladu, že taková vada brání v řádném užívání věci jako věci bez vady, má kupující právo na výměnu věci nebo může od smlouvy odstoupit. Pokud je vada sice neodstranitelná, ale nebrání řádnému užívání věci, může kupující požadovat výměnu věci za novou. Neučiní-li tak, má právo na přiměřenou slevu z ceny nebo odstoupení od smlouvy. Vyskytne-li se opravená vada na věci opětovně nebo má zakoupená věc více vad, pro které ji nelze užívat, vznikají spotřebiteli stejná práva jako by šlo o vadu neodstranitelnou, která neumožňuje věc řádně užívat jako věc bez vady. To znamená, že spotřebitel může nárokovat výměnu věci nebo od smlouvy odstoupit. Judikatura dovodila, že opětovným výskytem vady je situace, kdy se tatáž vada opravená v záruční době již dvakrát, objeví potřetí. Větším počtem vad trpí věc tehdy, má-li v době uplatnění nároku současně alespoň tři odstranitelné vady. Pokud prodávající reklamovanou věc vymění za novou nebo dojde-li ke zrušení smlouvy, potom kupující není povinen platit náhradu za znehodnocení věci způsobené běžným opotřebením za dobu od převzetí věci kupujícím. Jestliže by kupující věc znehodnotil nad míru obvyklou, pak odpovídá prodávajícímu podle

ustanovení 420 ObčZ o odpovědnosti za škodu. Prodává-li se věc za nižší cenu nebo jde o věc použitou a u takové věci se vyskytne vady, za kterou prodávající odpovídá, má kupující právo na přiměřenou slevu namísto výměny věci.

Pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady je třeba dodržet stanovené lhůty. Jde-li o spotřební věci, pro které platí záruční doba, je třeba nároky uplatnit do jejího konce. Doba od uplatnění práva z odpovědnosti za vady až do doby, kdy kupující po opravě věci, byl povinen si ji vyzvednout, se do záruční doby nezapočítává. Věci, které se rychle kazí, je třeba reklamovat v prekluzivní lhůtě jednoho dne následujícího po koupi. U věcí použitých práva z odpovědnosti za vady zaniknou, pokud je spotřebitel neuplatní do dvou let ode dne převzetí. Zákon dává možnost dohodnout se v tomto případě i na kratší reklamační lhůtě. Prodávající ji ale nemůže zkrátit na méně než 12 měsíců. Přitom platí, že jakákoliv ujednání mezi kupujícím a prodávajícím, na kterých se dohodli ještě před uplatněním práva z odpovědnosti za vady prodané věci, jsou neplatná, pokud by v jejich důsledku došlo k omezení nebo zániku tohoto práva.

 

6.2. Smlouva o dílo

Obdobně jako kupní smlouvu i smlouvu o dílo upravuje jako smluvní typ občanský i obchodní zákoník. Objednatel (spotřebitel) a zhotovitel mohou svůj závazkový vztah podřídit obchodnímu zákoníku, pokud by ale taková dohoda, jež musí mít písemnou formu, směřovala ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, bude ujednání neplatné. I když bude smlouva o dílo spadat pod obchodní zákoník, platí, že ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Zásadní rozdíl mezi smluvními typy v obou zákonících je ten, že smlouva o dílo podle občanského zákoníku je založena na systému zákonných záruk. Z hlediska ochrany spotřebitele má tedy praktický význam úprava smlouvy o dílo v občanském zákoníku. Ta je definována tak, že zhotovitel díla čili ten, jemuž bylo dílo zadáno, se zavazuje objednateli, že dílo za sjednanou cenu provede na své nebezpečí. Spotřebitel se zavazuje dílo převzít a zaplatit jeho cenu.

Dílo jakožto předmět smlouvy o dílo lze charakterizovat jako výsledek pracovní činnosti (fyzické či duševní) zhotovitele, který má povahu materiální, tedy má charakter věci nebo její změny. Může tak jít například o zhotovení věci, opravu, úpravu nebo údržbu věci jako je vymalování bytu, položení střešní krytiny nebo manikúra. V zásadě se může jednat o vznik úplně nové věci nebo pouze o vytvoření součásti věci již existující nebo i o změnu jejích vlastností92. Pro dílo je typické, že v době uzavření smlouvy ještě předmět díla neexistuje a vznikne až podle zadání smlouvy v budoucnu. Od kupní smlouvy se smlouva o dílo odlišuje svým předmětem. Zatímco předmětem kupní smlouvy je odevzdání věci zhotovené před uzavřením smlouvy bez ohledu na to, jak si ji prodávající opatří, smlouva o dílo představuje provedení podle konkrétního přání či potřeby zákazníka. Objednatel tak musí dílo nejprve objednat a v objednávce ho specifikovat. Od smlouvy o dílo v občanském zákoníku je třeba odlišovat smlouvu o vytvoření díla podle autorského zákona, ta se totiž týká pouze děl literárních, vědeckých nebo uměleckých, smlouva o dílo se týká výsledků duševní práce v ostatních případech.

Pro smlouvu o dílo není předepsána žádná zvláštní forma, ale zhotovitel je povinen vydat objednateli o uzavřené smlouvě písemné potvrzení s uvedením předmětu plnění, jeho rozsahu, jakosti, ceny a doby zhotovení vyjma případu, kdy bylo dílo zhotoveno na počkání.

O zhotovení díla na počkání se jedná tehdy, pokud objednatel u zhotovitele na provedení díla počká, například v kadeřnictví. Jestliže by se ale objednatel z místa vzdálil, nešlo by jíž o dílo zhotovené na počkání, byť by si ho přišel vyzvednout za hodinu. Takové potvrzení není podmíněno žádostí objednatele a nemá charakter smlouvy, je pouze písemným důkazem o již uzavřené smlouvě. Spotřebitele chrání zejména ustanovení o výši ceny. Ta může být sjednána buď pevnou částkou, podle rozpočtu nebo odhadem. Není-li sjednána ve smlouvě, ani stanovena zvláštními předpisy, pak je možné účtovat pouze cenu přiměřenou.

Pokud je cena stanovena podle rozpočtu (typicky u stavebních prací), nemůže být zhotovitelem jednostranně zvýšena bez souhlasu objednatele. Náklady a práce nezahrnuté do rozpočtu může zhotovitel požadovat pouze, pokud je objednatel písemně schválil nebo dodatečně objednal. Poté co se objednatel novou cenu dozví, má právo od smlouvy odstoupit. Musí tak ale učinit bez zbytečného odkladu, jinak se má za to, že s novou cenou souhlasí. Výjimkou nezakládající povinnost novou cenu zaplatit je případ, kdy ke zvýšení ceny došlo po překročení dohodnuté doby provedení díla. Jestliže objednatel od smlouvy odstoupí, nemusí převzít nedokončené dílo, ale je povinen zhotoviteli zaplatit částku za již odvedenou práci a zhotovitelovy náklady podle původně dohodnuté ceny. To vše ale za předpokladu, že objednatel měl z částečného plnění smlouvy majetkový prospěch. Nelze-li cenu stanovit pevnou částkou, musí být určena alespoň odhadem. Tato cena se nepovažuje za maximální a může být překročena. Souhlasu objednatele není třeba, dojde-li pouze k nepodstatnému překročení odhadnuté ceny. Podstatným překročením se přitom rozumí navýšení odhadem stanovené ceny o 10 až 20 %. V případě, že zhotovitel ale dodatečně zjistí, že cenu určenou odhadem bude třeba překročit podstatně, má povinnost na to objednatele neprodleně upozornit, odůvodnit zvýšení a oznámit mu nově stanovenou cenu. Jestliže tuto povinnost nesplní, nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně. Objednatel může v důsledku navýšení ceny od smlouvy odstoupit. Pokud tak učiní, musí zhotoviteli uhradit částku za provedenou práci a vzniklé náklady podle původně určené ceny, měl-li z částečného

plnění smlouvy majetkový prospěch. Pokud od smlouvy neodstoupí bez zbytečného odkladu, vzniká mu povinnost zaplatit nově stanovenou vyšší cenu.

Spotřebitel může obecně od smlouvy odstoupit až do zhotovení díla bez uvedení důvodu. Pak je zhotoviteli povinen zaplatit účelně vynaložené náklady a částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak. Právo odstoupit od smlouvy má spotřebitel také tehdy, je-li zřejmé, že dílo nebude hotovo včas nebo provedeno řádně. Před odstoupením z tohoto důvodu ale musí zhotoviteli poskytnout přiměřenou lhůtu na sjednání nápravy. Občanský zákoník rozlišuje dva druhy smlouvy o dílo, a to zhotovení věci na zakázku ( § 644 až 651) a smlouvu o opravě a úpravě věci ( § 652 až 656).

 

6.2.1. Zhotovení věci na zakázku

Ze smlouvy o zhotovení věci na zakázku vznikne objednateli/spotřebiteli právo, aby mu zhotovitel zhotovil určitou věc dosud neexistující, vykazující požadované individuálně určené specifické vlastnosti ( na rozdíl od sériově vyráběného zboží pro předem neurčeného spotřebitele, které je předmětem smlouvy o prodeji zboží v obchodě) a povinnost zaplatit zhotoviteli cenu za zhotovení věci. Smyslem smlouvy je umožnit spotřebiteli získat věci podle jeho specifických přání, které si nemůže obstarat na základě kupní smlouvy, například ušití obleku na míru. Požaduje-li objednatel vyrobit pouze součást již existující věci, pak půjde o smlouvu o opravě a úpravě věci, nikoliv o zhotovení věci na zakázku. To má význam zejména pro vymezení odpovědnosti za vady. Obdobně jako u kupní smlouvy zde také platí zákonná záruka bez nutnosti ji výslovně sjednávat ve smlouvě102. Záruční doba počíná běžet ode dne převzetí věci, činí ale pouhých 6 měsíců, u staveb je prodloužena na 3 roky.

Obdobně jako u prodeji zboží v obchodě rozlišujeme vady odstranitelné a neodstranitelné a podle nich nároky objednatele z vad zhotoveného díla. Má-li zhotovená věc vadu, jež je možné opravit, může objednatel požadovat její bezplatné odstranění. Jedná-li se o vadu, kterou odstranit nelze, ale jež nebrání řádnému užívání věci, má objednatel právo na přiměřenou slevu. Pokud taková vada brání tomu, aby věc mohla být podle objednávky řádně užívána, lze smlouvu zrušit. Toto právo má objednatel i v případě vad odstranitelných, jestliže se vada již dvakrát odstraňovaná znovu objeví nebo má věc větší počet vad ( má-li současně alespoň 3 odstranitelné vady).

 

6.2.2. Oprava a úprava věci

Opravou věci je činnost, kterou se zejména odstraňují vady věci, následky jejího poškození nebo účinky jejího opotřebení. Úpravou věci je činnost, kterou se zejména mění povrch věci nebo její vlastnosti105. Předmětem smlouvy o opravě a úpravě věci nemůže být vytvoření věci nové, tím se odlišuje právě od zhotovení věci na zakázku. Na rozdíl od smlouvy o zhotovení věci na zakázku, kde spotřebitel nabývá vlastnické právo ke zhotovené věci až jejím předáním, v případě opravy či úpravy věci spotřebitel vlastnictví k opravované věci nikdy neztrácí.

Odpovědnost zhotovitele se také vztahuje jak na vady, které má oprava při převzetí věci, tak i na vady vyskytnuvší se v záruční době. Rozdíl od smlouvy o zhotovení věci představuje kratší záruční doba. Ta činí pouhé 3 měsíce, není-li sjednána nebo zvláštními předpisy stanovena jinak. Účastnici tak mohou dohodou záruční dobu určenou zvláštními předpisy prodloužit, zkrátit či vyloučit, nemohou ale omezit záruční dobu uvedenou v občanském zákoníku. Zhotovitel může také sám poskytnout záruku přesahující rozsah záruky zákonné.

Spotřebitelovy nároky z odpovědnosti za vady jsou následující. Opraví či upraví-li zhotovitel věc vadně, má objednatel právo na bezplatné odstranění vady. Není-li odstranění vady možné, neodstraní-li ji zhotovitel v dohodnuté lhůtě nebo vyskytne-li se vada opět, může objednatel smlouvu zrušit či požadovat přiměřené snížení ceny opravy nebo úpravy. Kupříkladu nechá-li si spotřebitel dentistou zaplombovat 2 zuby za 1000 Kč a plomby se po týdnu uvolní a vypadnou, jde o smlouvu o opravě věci a spotřebitel má právo na bezplatné odstranění vady, tedy opětovné zaplombování. Dojde-li opět k vypadnutí nové plomby, lze od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení plnění ( 1000 Kč)110.

 

6.3. Cestovní smlouva

Úprava cestovní smlouvy se nachází v § 852a až 852k ObčZ a představuje implementaci směrnice Rady 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. Cestovní smlouvou se provozovatel cestovní kanceláře zavazuje, že zákazníkovi poskytne zájezd. Zákazník se v ní zavazuje zaplatit cestovní kanceláři smluvenou cenu. Jedná se o úplatnou smlouvu, jejímž nepřímým předmětem je zájezd. Ten je definován v zákoně 159/1999 Sb. O některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu jako předem sestavená kombinace aspoň dvou z následujících služeb:

a) dopravy

b) ubytování nebo

c) jiných služeb cestovního ruchu, které nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichž cena tvoří alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu.

Tyto služby musí cestovní kancelář navíc nabízet k prodeji za souhrnnou cenu, bez ohledu na to, že si účtuje jednotlivé položky zájezdu odděleně. Služba dále musí být poskytována po dobu delší než 24 hodin popřípadě musí zahrnovat ubytování přes noc. Zákon vymezuje zájezd i negativně. Stanoví, že zájezdem není kombinace služeb cestovního ruchu, jejíž nabídka a prodej nesplňuje znaky živnostenského podnikání nebo která je prodávaná jinému podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání. V § 2 zákona 159/1999 Sb. je definován provozovatel cestovní kancelář jako podnikatel, který je oprávněn na základě koncese organizovat, nabízet a prodávat zájezdy. Od cestovní kanceláře je třeba odlišovat cestovní agentury, ty svou činnost zaměřují především na zprostředkovávání prodeje zájezdu pro jinou cestovní kancelář. V takovém případě musí být vždy z nabídky cestovní agentury zřejmé, pro kterou cestovní kancelář je prodej zprostředkováván a samotná cestovní smlouva musí být uzavřena jménem této cestovní kanceláře.

Cestovní kancelář má povinnost sjednat si pojištění záruky pro případ jejího úpadku. Jedním z hlavních požadavků směrnice 90/314/EHS bylo, aby členské státy zajistily, že prodejci zájezdů budou schopni doložit dostatečné záruky za schopnost vrátit zákazníkům uhrazené prostředky a financovat jejich repatriaci do vlasti v případě insolvence. Na jeho základě vzniká zákazníkovi pojištěnému cestovní kanceláří právo na plnění v případech, kdy cestovní kancelář z důvodu svého úpadku:

a) neposkytne zákazníkovi dopravu z místa pobytu v zahraničí do České republiky, pokud je tato doprava součástí zájezdu,

b) nevrátí zákazníkovi zaplacenou zálohu nebo cenu zájezdu v případě, že se zájezd neuskutečnil, nebo

c) nevrátí zákazníkovi rozdíl mezi zaplacenou cenou zájezdu a cenou částečně poskytnutého zájezdu v případě, že se zájezd uskutečnil pouze z části.

Cestovní kancelář musí doklad o pojištění předat zákazníkovi současně s cestovní smlouvou. Cestovní smlouva musí být písemná. Ochrana spotřebitele je posílena množstvím informací, které je ve smlouvě třeba uvést a kogentností zákonných ustanovení o cestovní smlouvě. Jedná se zejména o způsob, jakým lze uplatnit nároky plynoucí z porušení právní povinnosti cestovní kanceláře, výše odstupného, které musí zákazník zaplatit v případě odstoupení od smlouvy, přesná specifikace dopravy, ubytování a stravování.

Mezi podstatné náležitosti smlouvy náleží také cena zájezdu. Cestovní kancelář si ve smlouvě může sjednat oprávnění k jednostrannému zvýšení ceny zájezdu, způsob výpočtu tohoto zvýšení musí být ve smlouvě přesně stanoven. Takový postup je možný pouze v situaci, kdy došlo ke zvýšení ceny za dopravu včetně pohonných hmot, plateb s dopravou spojených, jako jsou letištní a přístavní poplatky nebo došlo-li k navýšení směnného kurzu české koruny, z něhož se při stanovení ceny zájezdu vycházelo, o víc než 10 %. Jiné důvody nelze oprávněně uplatnit. Cestovní kancelář je navíc povinna tyto změny oznámit zákazníkovi písemně nejpozději 21 dní před zahájením zájezdu, jinak jí právo na zaplacení rozdílu v jeho ceně nevznikne.

Cestovní kancelář je oprávněna změnit podmínky zájezdu před jeho zahájením a navrhnout změnu cestovní smlouvy, jsou-li pro to objektivní důvody. Za těchto okolností má zákazník právo změnu akceptovat nebo od smlouvy odstoupit. Odstoupení od smlouvy ale musí být výslovné, pokud tak totiž zákazník ve lhůtě ne kratší než 5 dnů neučiní, má se za to, že se změnou cestovní smlouvy souhlasí.

Stane-li se, že se zákazník nemůže zájezdu zúčastnit, může písemně cestovní kanceláři oznámit, že místo něj pojede jiná osoba, uvedená v oznámení. Tato osoba se stává novým zákazníkem dnem, kterým je oznámení doručeno. Nový zákazník musí v oznámení souhlasit s uzavřenou cestovní smlouvou. Původní i nový zákazník poté solidárně odpovídají za zaplacení kupní ceny zájezdu a uhrazení nákladů, které vznikly cestovní kanceláři v souvislosti se změnou osoby zákazníka.

Spotřebitel i cestovní kancelář mohou od smlouvy ze zákona odstoupit před zahájením zájezdu. Zatímco spotřebitel tak může učinit bez jakéhokoliv důvodu, cestovní kancelář je limitována pouze důvodem zrušení zájezdu nebo porušení povinností zákazníkem. Z požadavku písemné formy stanovené pro cestovní smlouvy vyplývá, že i odstoupení od ní musí být provedeno písemně. Odstoupí-li zákazník od smlouvy pro její změnu nebo cestovní kancelář z důvodu zrušení zájezdu před jeho zahájením, má zákazník právo na poskytnutí jiného, kvalitativně srovnatelného, zájezdu, je-li to ze strany cestovní kanceláře uskutečnitelné. Pokud cestovní kancelář zruší zájezd ve lhůtě kratší než 20 dnů před termínem jeho zahájení, vzniká jí povinnost zaplatit zákazníkovi pokutu ve výši 10 % ceny zájezdu. Tím není vyloučeno právo zákazníka požadovat náhradu jemu vzniklé škody. Cestovní kancelář má možnost zprostit se odpovědnosti za škodu nebo povinnosti zaplatit pokutu pouze ve dvou případech. Prokáže-li, že důvodem zrušení zájezdu byla neodvratitelná událost, které nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, jež na ní lze rozumně požadovat. Druhým důvodem je skutečnost, že realizace zájezdu byla podmíněna určitým minimálním počtem zákazníků, kterého se do stanovené lhůty nepodařilo dosáhnout.

Pokud spotřebitel odstoupí od smlouvy, musí mu cestovní kancelář vrátit vše, co od něj obdržela na úhradu ceny zájezdu. Odstupuje-li spotřebitel od smlouvy z jiného důvodu, než je porušení povinnosti cestovní kanceláře, nebo odstoupí-li od smlouvy cestovní kancelář z důvodu porušení povinnosti zákazníkem, musí zákazník zaplatit cestovní kanceláři odstupné stanovené v cestovní smlouvě. Je-li důvodem odstoupení zákazníka od cestovní smlouvy porušení povinnosti cestovní kanceláře nebo neuzavření nové smlouvy po návrhu cestovní kanceláře na její změnu, povinnost zákazníka hradit odstupné nevzniká.

Odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti se cestovní kancelář může zprostit, prokáže-li, že škodu nezavinila ona ani jiní dodavatelé služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu a že škoda byla způsobena zákazníkem, třetí osobou, která není s poskytováním zájezdu spojena, anebo neodvratitelnou událostí, které nebylo možné zabránit ani při vynaložení veškerého požadovatelného úsilí. V posledních dvou jmenovaných případech je přesto cestovní kancelář povinna poskytnout zákazníkovi v nesnázích rychlou pomoc.

Cestovní kancelář odpovídá zákazníkovi za porušení závazků, které pro ni vyplývají z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu v rámci zájezdu. Spotřebitel tak může zájezd reklamovat, pokud cestovní kancelář nesplní své povinnosti z cestovní smlouvy nebo ze zákona řádně a včas, např. pokud podmínky rekreace neodpovídají skutečnostem popsaným v katalogu cestovní kanceláře. Pro reklamaci stanoví občanský zákoník prekluzivní lhůtu tří měsíců od skončení zájezdu, nebo ode dne, kdy měl být zájezd ukončen, nedošlo-li k jeho uskutečnění. Tato lhůta je zachována i když zákazník uplatnit řádně a včas své právo u cestovní kanceláře nebo cestovní agentury, která zájezd pouze zprostředkovávala.

 

7. Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku

Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku je případem speciální odpovědnosti za škodu a představuje další z pilířů ochrany spotřebitele. Úprava tohoto typu odpovědnosti je obsažena v samostatném zákoně, a to zákoně č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku (dále jen ZOŠV). Ten je implementací směrnice Rady 85/374/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES. Účelem je zabezpečit odškodnění poškozených, kteří utrpěli škodu na zdraví, životě nebo majetku v důsledku vadného výrobku. Tato úprava se tedy použije, dojde-li k úrazu, k usmrcení nebo ke škodě na jiné věci spotřebitele, než je vadný výrobek. Škoda musí ale převyšovat částku 500 EUR, protože zákonodárce ne zcela přesně přeložil čl. 9 směrnice a v § 6a stanovil, že výrobce je povinen nahradit škodu na věci, ze kterou odpovídá, pouze v částce převyšující částku vypočtenou z 500 EUR kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou v den, v němž škoda vznikla nebo byla zjištěna. Výrobkem se dle § 3 ZOŠV rozumí jakákoliv movitá věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh. Výrobkem jsou také součásti a příslušenství věci movité či nemovité. Za výrobek je třeba pokládat např. i elektrickou energii. Za vadný se výrobek považuje tehdy, jestliže z hlediska bezpečnosti jeho užití nezaručuje vlastnosti, které od něj lze oprávněně očekávat. Zejména pak s ohledem na jeho prezentaci včetně poskytnutých informací, předpokládaný účel, ke kterému má sloužit a dobu, kdy byl uveden na trh. ZOŠV upravuje ve srovnání s obecnou odpovědností za škodu podle § 420 ObčZ podmínky odpovědnosti přísněji. Na druhé straně však může dojít k situaci, že faktické okolnosti případu nejsou přímo podřaditelné pod úpravu ZOŠV. Pokud ale všechny předpoklady speciálního zákona splněny jsou, pak má spotřebitel podle § 10 odst. 2 ZOŠV právo volby postupovat podle tohoto zákona nebo podle občanského zákoníku. Vybere-li si pro postup ZOŠV, pak musí prokázat pouze vznik škody, existenci vady a příčinnou souvislost mezi nimi. Odpovědnost za škodu je zde konstruována jako objektivní bez ohledu a zavinění. Jestliže zvolí občanský zákoník, ponese důkazní břemeno ohledně prokázání vzniku škody, její výše a především zavinění výrobce. Proto bude pro poškozeného výhodnější v případě škody na zdraví či na životě nebo v případě značné majetkové škody na věci tam, kde by bylo obtížné prokázat zavinění odpovědného subjektu nebo, za předpokladu, že již uběhly 3 roky od vzniku škody neboli objektivní promlčecí lhůta pro přiznání nároku na náhradu škody, jeho úmyslné zavinění, použít speciální úpravu ZOŠV. Poškozený ale musí počítat s tím, že náhrada škody na věci bude snížena o 500 EUR oproti skutečně vzniklé škodě. V ostatních situacích je účelnější uplatnit nárok na náhradu škody podle § 420 ObčZ, kdy poškozený při unesení důkazního břemene získá náhradu škody v celkové výši.

Výrobce se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li existenci některého z liberačních důvodů taxativně vymezených v § 5 ZOŠV. Mezi ně patří fakt, že výrobce výrobek neuvedl na trh anebo lze důvodně předpokládat, že vada výrobku, která způsobila škodu, neexistovala v době, kdy výrobce uvedl výrobek na trh, nebo nastala později. Výrobce se může jako důvodů vylučujících odpovědnost dovolávat také skutečnosti, že výrobek nevyrobil pro prodej nebo jinou formu použití pro podnikatelské účely ani že výrobek nebyl vyroben nebo jím šířen v rámci podnikatelské činnosti, že vada výrobku je důsledkem plnění ustanovení právních předpisů, která jsou pro výrobce závazná, anebo že stav vědeckých a technických znalostí v době uvedení výrobku na trh neumožnil zjistit jeho vadu. Vyvinění je namístě také tehdy, způsobil-li vznik škody sám poškozený nebo osoba, ze kterou je odpovědný anebo byla-li vada způsobena návodem výrobku nebo jeho konstrukcí, při níž byla do výrobku zapracována součást výrobce.

Odpovědnost podle ZOŠV není omezena pouze na výrobce. Za škodu odpovídá také každá osoba, která v rámci své obchodní činnosti doveze výrobek za účelem prodeje, nájmu nebo jiného způsobu užití. Odpovědným subjektem je také ten, kdo na výrobku uvede své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak. Jestliže není možné určit výrobce konečného výrobku nebo jeho součásti, ani osobu, která by na výrobku uvedla své jméno či jiný rozlišovací znak, lze nárokovat způsobenou škodu u dodavatele. Ten má možnost se vyhnout uplatnění spotřebitelových nároků pouze za předpokladu, že sdělí do jednoho měsíce od uplatnění odpovědnosti identitu výrobce nebo dovozce vadného výrobku.

Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku výslovně zakazuje výrobci omezit nebo vyloučit jednostranným prohlášením či dohodou povinnost nahradit způsobenou škodu. Takové ujednání by bylo od počátku neplatné. Právo na náhradu škody se promlčí v subjektivní lhůtě tří let ode dne, kdy se poškozený o škodě, vadě výrobku a totožnosti výrobce dozvěděl nebo s přihlédnutím ke všem okolnostem mohl dozvědět. Nejpozději lze nároky na náhradu škody uplatnit v prekluzivní lhůtě deseti let ode dne, kdy výrobce uvedl na trh vadný výrobek, jež škodu způsobil. Nestane-li se tak, spotřebitelova práva zanikají, neuplatnil-li je již v této době u soudu.

 

8. Revize spotřebitelského acquis

Již v únoru 2007 předložila Komise ES veřejnosti a ostatním institucím ES Zelenou knihu o přezkumu spotřebitelského acquis, který byl zahájen v roce 2004. V ní sumarizovala dosavadní stav spotřebitelského acquis. Spotřebitelské acquis netvoří všechny směrnice zaměřené na ochranu spotřebitele. Původně mělo jít o přezkum osmi směrnic (směrnice 85/577/EHS, směrnice 90/314/EHS, směrnice 93/13/EHS, směrnice 94/47/ES, směrnice 97/7/ES, směrnice 98/6/ES, směrnice 98/27/ES a směrnice 1999/44/ES), nakonec došlo k revizi pouhých čtyř z nich. Nejdůležitější problémy byly vytyčeny už Akčním plánem z roku 2003. Mezi nimi byly jmenovány zejména tyto:

-          Používání abstraktních právních pojmů ve směrnicích, které buď nebyly vymezeny,

nebo jsou vymezeny příliš obecně.

-          Oblasti, ve kterých použití směrnice nevyřeší problémy v praxi.

-          Rozdíly mezi vnitrostátními prováděcími zákony vyplývající z použití minimální

harmonizace ve směrnicích o ochraně spotřebitele.

-          Nejednotnost v právních předpisech týkajících se smluvního práva.

Cílem revize je v souladu s principy Better Regulation zjednodušit vybrané předpisy komunitární spotřebitelské legislativy a podpořit a usnadnit přeshraniční obchodní vztahy. Toho lze dosáhnout mimo jiné právě tím, že podniky se budou moci pohybovat v předvídatelném právním prostředí s jednoduchými pravidly, což by vedlo ke snižování jejich nákladů. Smyslem přezkumu obecně je dosažení stavu, kdy nebude důležité, ve kterém členském státě sídlí dodavatel a ve kterém se nachází spotřebitel, poněvadž základní práva spotřebitele, standard jeho ochrany bude stejný ve všech členských státech. Spotřebitel tak bude moci využívat pouze obecné znalosti o vnitrostátní ochraně spotřebitele a úspěšně postupovat v souladu s nimi i v přeshraničních právních vztazích.

Dne 8.10.2008 zveřejnila Evropská komise první znění návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o právech spotřebitelů, které je výsledkem revize spotřebitelského acquis. Návrh, na rozdíl od Zelené knihy, která počítala s revizí osmi směrnic, reviduje tyto 4 směrnice a slučuje je do jediného horizontálního právního předpisu:

• Směrnici 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží

• Směrnici 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku

• Směrnici 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách

• Směrnici 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory.

Směrnice, které byly předmětem přezkumu, obsahují ustanovení o minimální harmonizaci spočívající v tom, že členské státy mohou ponechat v platnosti nebo přijmout přísnější pravidla na ochranu spotřebitele. Toho bylo státy často využíváno a vedlo to nevyhnutelně také ke značné roztříštěnosti regulačního rámce v celém Společenství. Důsledkem této roztříštěnosti na vnitřním trhu je nízká důvěra spotřebitele v přeshraniční nákupy, na druhé straně i nechuť podniků prodávat spotřebitelům v zahraničí s ohledem na náklady, které jim v důsledku nutnosti zajistit soulad pro všechny kupující vznikají. To má dopad na spotřebitele, který je tak ochuzen o výhody vnitřního trhu spočívajících ve větším výběru a lepších cenách. Cílem návrhu směrnice o právech spotřebitelů je tak přispět k lepšímu fungování spotřebitelského vnitřního trhu tím, že se posílí důvěra spotřebitele ve vnitřní trh a podpoří ochota podniků zabývat se přeshraničním obchodem. Prostředky zvolené k dosažení stanoveného cíle jsou především omezení roztříštěnosti, zpřísnění regulačního rámce a poskytnutí vysoké společné úrovně ochrany pro spotřebitele s příslušnými informacemi o jejich právech a možnostech jejich uplatnění.

Aby vytyčené cíle bylo vůbec možné realizovat, došlo k opuštění dosavadní koncepce minimální harmonizace a k obratu k harmonizaci úplné a cílené. Její uplatnění znamená, že členské státy již nebudou moci ponechat v platnosti nebo přijmout ustanovení odlišná od těch, která jsou obsažená ve směrnici. Návrh směrnice tak sjednocuje hlavní aspekty smluvního práva týkajícího se spotřebitelů se současným dopadem na vnitřní trh a zavádí jediný soubor pravidel umožňující obchodníkům prodávat své zboží spotřebitelům ve všech členských státech stejným způsobem jako ve své zemi. Oblast působnosti návrhu se omezuje na pravidla na ochranu spotřebitele v případě uzavírání smluv mezi obchodníky a spotřebiteli a harmonizuje všechny aspekty, které musí obchodníci brát v úvahu při formulování svých standardních smluvních podmínek. Důvodová zpráva k návrhu směrnice o právech spotřebitelů, přístupná na http://www.mpo.cz/dokument52420.html. Návrh nové směrnice tak přestavuje výrazné zjednodušení spotřebitelského acquis a jeho přijetím dojde ke zrušení oněch revidovaných 4 stále platných směrnic. Obsahem návrhu jsou společné definice doposud nejednotně chápaných pojmů, zejména definice spotřebitele a dodavatele, penzum informací, jež jsou prodávající povinni poskytnout před uzavřením jakékoliv spotřebitelské smlouvy právo odstoupit od smlouvy a specifické požadavky na informace stanovené pouze pro smlouvy uzavřené na dálku a mimo obchodní prostory. Nově zavádí návrh pravidlo, podle kterého se na spotřebitele přesouvá riziko za ztrátu nebo zničení věci, až když získá zboží do fyzického držení. Naopak v platnosti je ponechána dvouletou lhůtu pro odpovědnost prodávajícího za zakoupené zboží, pokud je v rozporu s uzavřenou smlouvou. Pro účely právní jistoty obsahuje směrnice seznam podmínek, které jsou považovány za nepřiměřené za všech okolností a seznam podmínek, které jsou považovány za nepřiměřené, neprokáže-li obchodník opak.

 

9. Ochrana spotřebitele v novém občanském zákoníku

V rámci rekodifikačního procesu občanského práva, který v současné době probíhá, vyvstává otázka zapracování a umístění spotřebitelského práva v jeho rámci. Původně se předpokládalo, že spotřebitelské právo bude upraveno ve speciálním zákoně, vzhledem k jeho dynamice a jeho charakteru souboru výjimek vůči obecnému konceptu celého projektu nového občanského zákoníku. V červnu 2008 byl návrh zákoníku rozeslán do připomínkových řízení. Na jejich základě bylo nakonec rozhodnuto, že do návrhu spotřebitelské smlouvy začleněny budou. V lednu 2009 předložilo ministerstvo spravedlnosti vládě k dalšímu projednání návrh občanského zákoníku spolu s návrhem zákona o obchodních korporacích a zákona o mezinárodním právu soukromém. Návrh občanského zákoníku se dotýká ochrany spotřebitele v mnoha ustanoveních. Konkrétně se jedná o § 387, který vymezuje pojem spotřebitele v souladu s platnými evropskými směrnicemi (zejména s ohledem na směrnici 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných na dálku). Dalším důvodem zařazení definice právě do části první (Obecná část), hlavy II., dílu 4, je skutečnost, že jde o párový pojem k pojmu podnikatel138, kterému jsou věnována ustanovení následujícího dílu. Platný občanský zákoník vymezuje spotřebitele tak, že jím může být fyzická i právnická osoba, takové pojetí je ale v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora, který v případu C 541 542/99 Cape and Idealservice MN RE vyložil pojem spotřebitele tak, že jím může být pouze osoba přirozená a v některých dalších případech zhodnotil přísnější ochranu spotřebitele jako nesprávné provedení směrnice narušující vnitřní trh Evropských společenství. V souladu se současnými nadnárodními trendy a komunitární úpravou vychází návrh občanského zákoníku z koncepce, podle níž je spotřebitelem člověk jako osoba fyzická, přirozená, která s podnikatelem uzavírá smlouvu nebo s ním jedná mimo rámec podnikatelské činnosti. Právnickým osobám, které nepodnikají nebo se ocitnou v postavení slabší smluvní strany je ochrana poskytována podle obecných ustanovení, nikoliv podle zvláštní úpravy ochrany spotřebitele. Také do ustanovení nazvaných „Smlouvy uzavírané adhezním způsobem“(§ 1622 – 1625: díl 3, hlava I., část čtvrtá) byla promítnuta ochrana slabší smluvní strany. Při uzavíraní tohoto druhu smluv (nejde o samostatný smluvní typ, slovo „adhezní“ se vztahuje ke způsobu uzavíraní smlouvy, nikoli ke smlouvě samotné) dochází nezřídka k tomu, že silnější strana vnutí slabší straně smluvní podmínky výhodné pouze pro ni a na druhou stranu nevýhodné pro slabší stranu. Praxe v souvislosti s tím řeší nesnadné problémy a proto byla do návrhu zapracována poprvé také podrobnější úprava těchto smluv. Díl 4, hlavy I., části čtvrté ( Relativní majetková práva) je pojmenován „Zvláštní ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem“ (§ 1634 – 1672). Důvodem je odlišení od smluvních typů upravených v zákoníku, mezi které spotřebitelské smlouvy nepatří. Protože se ale označení „spotřebitelské smlouvy“ již vžilo, zavádí ho návrh jako legislativní zkratku, nikoliv jako právní pojem.

Úprava ochrany spotřebitele zde vychází z platného zákoníku, jehož znění v oblasti spotřebitelských smluv bylo od novely 367/2000 Sb. postupně zpřesňováno a doplňováno. Návrh nového občanského zákoníku tak doplňuje právní pravidla, která nebyla do českého práva při provádění směrnic řádně zapracována. Poskytuje přehlednější systematické uspořádání právních pravidel o ochraně spotřebitele, jejich přesnější a srozumitelnější vyjádření a reflektuje problémy, které se v souvislosti s dosavadní úpravou vyskytly v praxi. Návrh stanovuje obecný princip, podle kterého se použije výklad pro spotřebitele příznivější, lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem. Ustanovení o ochraně spotřebitele mají donucující povahu. Proto se nepřihlíží k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele a to i v případě, kdy se spotřebitel vzdá zvláštního práva, jež mu zákon poskytuje.

Návrh upravuje „uzavírání smluv distančním způsobem“, zde je nově upravena otázka nabytí vlastnického práva k nevyžádanému plnění dodanému spotřebiteli bez objednávky, kdy se na spotřebitele hledí jako na oprávněného držitele. Oddíl 3 pojednává o smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory. Zde je vyřešen sporný bod ohledně sjednávání návštěvy podnikatele. Spotřebitel tak napříště nemá možnost od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory podnikatele odstoupit, sjednal-li si návštěvu podnikatele výslovně za účelem objednávky za předpokladu, že věděl nebo mohl vědět, že druhá strana jedná jako podnikatel. Smlouvy o užívání budovy nebo její části na časová úsek upravuje oddíl 4. Ten definuje timesharingovou smlouvu bez ohledu na novou směrnici 2008/122/ES, která požaduje pro trvání smlouvy období delší než jeden rok, nikoliv dosavadní a v návrhu navrhované tři roky. Tuto změnu bude třeba ještě zohlednit.

Ochranu spotřebitele zajišťují také některá nová ustanovení stanovená v úpravě jednotlivých smluvních typů. Například dualismus kupní smlouvy (stejně tak smlouvy o dílo) upravené v občanském i obchodním zákoníku bude nově nahrazen jedinou úpravou (oddíl 2, díl 1, hlava II., část čtvrtá). Ta si vzala za základ právě úpravu obchodní kupní smlouvy. Nalezneme zde také ustanovení o prodeji v obchodě (§ 1958 – 1974), která mají význam pro spotřebitelské právo. I zde prodávající odpovídá kupujícímu, že je věc při převzetí ve shodě s kupní smlouvou, zejména že nemá vady. Práva z vadného plnění v případě spotřebního zboží je kupující oprávněn uplatnit nově ve lhůtě 24 měsíců od převzetí, na rozdíl od původních šesti.

 

Závěr

Dynamičnost oblasti vyložené právní úpravy doprovází snaha přizpůsobit instituty spotřebitelského práva neustále se měnícím podmínkám a zároveň prohlubovat ochranu poskytovanou spotřebiteli. Byť se náhled na spotřebitele jako člověka v současné době změnil, od představy neinformované, nekritické a důvěřivé oběti nepoctivých obchodníků až k dnešnímu chápání spotřebitele jako asertivního a samostatného individua orientujícího se v současné informační společnosti a vyhledávajícího poznatky o zboží z vlastní iniciativy, je ochrana spotřebitele současným trendem soukromého práva.

Dle všeobecného mínění je ochrana spotřebitele co do kvality právních předpisů na uspokojivé úrovni. Do budoucna již není třeba výrazně prohlubovat ochranná ustanovení, aby se pomyslná rovnováha mezi spotřebitelem a dodavatelem nakonec nevychýlila na stranu dominance spotřebitelova postavení. Postačí důraz na prosazování platných právních předpisů.

Problémem je ale značná roztříštěnost právní úpravy a z toho pramenící její nepřehlednost pro laického uživatele. Tento nedostatek snad bude odstraněn jednodušším a systematičtějším uspořádáním nástrojů spotřebitelského práva v návaznosti na rekodifikaci soukromého práva a přijetí nového občanského zákoníku.

Nepříjemným faktem je stále nízká informovanost spotřebitelů o jejich právech a povinnostech vyúsťující v neschopnost spotřebitele prosazovat nároky, jež mu náleží, a s úspěchem je namítat protřelému obchodníkovi. Proto je třeba zajistit spotřebiteli snadný a efektivní přístup k informacím, do této oblasti by tedy měly soustředit svou snahu nejrůznější spotřebitelská sdružení.

Podstatné úsilí je třeba vyvinout zejména v oblasti vymahatelnosti práv spotřebitelů. Lidé o svých právech už ledasco vědí, ale v zájmu ekonomičnosti jsou nuceni se smířit s křivdou a nechat se ošidit. Jasným argumentem je totiž hodnota sporu a kvůli tisícikoruně není většina spotřebitelů ochotna podstupovat složitý a finančně náročný soudní proces s nejistým výsledkem. Tak si ale obchodníci uvědomující si tento fakt přicházejí v součtu na nemalé nepoctivé zisky. Veřejnoprávní ochrana poskytovaná spotřebiteli sice představuje jeden z efektivních prostředků proti podvodnému podnikateli, ale spotřebiteli ve svém důsledku ztracené peníze nevrátí.

Právní normy regulující ochranu spotřebitele prošly pouze krátkým vývojem poznamenaným snahou zákonodárce čerpat při konstrukci jednotlivých institutů především z rozvinutějších zahraničních úprav. V povědomí společnosti se určité z nich neprosadily a nejsou tak v praxi téměř využívány. Výklad některých takto převzatých institutů činí v kontextu s českou právní úpravou nemalé problémy podpořené stále neexistující judikaturou, která by je odstranila.

Závěrem je třeba poukázat na to, že i přes stále trvající obtíže, se kterými se právní úprava i praxe ochrany spotřebitele potýká, dochází k neustálému pokroku na straně povědomí spotřebitelů o jejich právech, i na straně obchodníků vědomých si svých povinností, kterým je třeba dostát. Doufejme, že míra dobrovolného uspokojení spotřebitelových oprávněných nároků podnikatelem se bude nadále zvyšovat.

 

Seznam použitých zkratek

ObčZ: zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ: zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ZOOS: zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů

ZOŠV: zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů

 

Pravicový extremismus

Pravicový extremismus

 

Ideologie pravicového extremismu

V médiích se slovem extremista označuje člověk, který zastává politické názory v dané společnosti neakceptovatelné.

V politické teorii označuje tento pojem takovou pozici na pomyslné politické škále, která je nejvíce

vzdálená od politického středu. Nejčastěji se ale extremismus chápe jako jakákoli ideologie nebo aktivita, která směřuje proti politickému systému jako takovému a která si klade za svůj cíl jeho likvidaci. V současné době tak za extrémní obvykle pokládáme takovou ideologii, která směřuje proti demokratickému pořádku s cílem nastolit režim totalitního nebo autoritářského charakteru.

Vlastní termín extremismus tak může být chápán mnoha způsoby, neboť žádná univerzálně platná definice neexistuje. Díky tomu se s tímto termínem dá nakládat velmi volně a označit politického protivníka za „extremistu“ se stalo poměrně oblíbeným způsobem diskvalifikace soupeře.

Extremismus je tak pojem, jehož používání bývá v akademických rozpravách stabilně kritizováno. Jeho neuchopitelnost je trnem v oku velké části sociálních vědců, kteří dávají přednost přesným označením – neonacismus, rasismus, případně terorismus.

Naopak se tento pojem používá v policejních složkách, které ho definují jako jakoukoli aktivitu směřující proti ústavě a demokracii, a samozřejmě v médiích, kde se označení „extremista“ často redukuje na pouličního výtržníka, asociála či rasistu.

Ze všech těchto důvodů zřetelně vyplývá, že používání pojmu extrémní je poměrně problematické

a jako vhodnější se jeví přesné označení jednotlivých skupin na neonacisty, neofašisty či reakční populisty podle konkrétního ideologického zaměření. Takové označení totiž má, na rozdíl od pojmu extremismus, jasnou výpovědní hodnotu.

Termíny ultrapravice a ultralevice představují ještě vágnější ekvivalenty termínů pravicový a levicový

extremismus. V praxi se termín ultrapravice používá pro souhrnné označení skupin sahajících od ultrakonzervativního nacionalismu, přes reakční populismus, až k neofašismu a neonacismu. Ultrapravice tak není synonymem pro neonacismus.

Termín ultralevice je obdobně shrnujícím pojmem pro celou škálu levicových ideologií komunistického, trockistického či anarchistického typu. Na rozdíl od ultrapravice zde však nepanuje všeobecná shoda, jak nakládat s komunistickými stranami, které jsou v mnoha zemích etablovanými součástmi politického systému již dlouhá desetiletí, a řada z nich se běžně podílí i na vládě. Mnoho z nich navíc prodělalo od konce druhé světové války významný vývoj, který je často odvedl od „tvrdé“ marx-leninské či stalinistické linie k umírněnějším variantám tzv. eurokomunismu. Ještě obtížnější je přístup k různým skupinám navazujícím na filosofii původního marxismu, které odmítají revoluci a diktaturu proletariátu. Hranice definující ultralevicový prostor jsou tak mnohem méně zřetelné, než v případě ultrapravice.

 

Kořeny krajní pravice

Nacionalismus

Nacionalismus přestavuje ideologii, která je základem většiny směrů krajní pravice, ale významně ovlivnil i krajní levici. Sám o sobě nemusí být ani extrémní, ani radikální, avšak vnáší do politické praxe prvky, které je snadné zneužít.

Nacionalismus se jako ideologie objevuje od konce 18. století v souvislosti s Francouzskou revolucí

a změnami, které vnesla do evropského politického prostoru. Patrně nejvýznamnější změnu představovala emancipace třetího stavu spojená s ideou lidové svrchovanosti. Ta se stavěla proti dosavadní praxi, kdy politická moc spočívala v rukou monarchy a případně úzkého okruhu nejvyšší šlechty a většině obyvatel státu nesvěřovala žádná politická práva. Neexistoval pojem občan, ale pouze poddaný. Idea lidové svrchovanosti oproti tomu přicházela s představou, že moc ve státě pochází od lidu, tedy od všech jeho obyvatel, respektive zejména těch, kteří tvoří bohatství státu.

Nová doktrína suverenity lidu, vycházející zejména z myšlenek Jeana-Jacques Rousseaua, změnila během Francouzské revoluce poddané francouzského krále v občany Francie, což si vynutilo zcela nové pojetí kolektivní identity uvnitř státu. Lid již nadále nebyl objektem vládnutí, ale měl se napříště sám stát subjektem vládnutí – měl sám vládnout. Idea národa jakožto přirozeného společenství se tak spojila s ideou národa jako politické jednotky. Tato myšlenka stála ve své době v opozici vůči ideji absolutní monarchie opřené o „božské právo králů“ a reprezentovala základ moderního chápání demokracie.

Úzce s tím souvisela otázka definice „lidu“. Do Francouzské revoluce byl za lid považován jen úzký segment vyšších vrstev podílejících se na výkonu moci. V období před Francouzskou revolucí například v generálních stavech zasedala šlechta a církev, ale třetí stav byl vytrvale ignorován. Není divu, že v okamžiku, kdy došlo během revoluce k emancipaci třetího stavu, došlo ke ztotožnění národa právě s ním. Nové vnímání národa dramaticky změnilo dosavadní politickou praxi. Pokud by měl být národ tvořen třetím stavem, pak je nutné mu zajistit odpovídající práva, která dosud neměl. Díky tomu se začala tvořit představa občana, tak jak ji známe i dnes, včetně souboru politických občanských práv. V této první fázi vývoje nacionalismu se ale představa občanství odvozovala spíše od politických aktivit či jazykově-kulturních determinant, než „pospolitosti krve“, jako v pozdějších dobách. Spolu s pozvolným prosazováním myšlenek, které se ostře stavěly proti absolutismu, se začala rozpadat celá struktura politické moci. Původní koncept, podle kterého je král povolán k vládě samotným bohem a povinností všech poddaných je ho poslouchat, byl ideou lidové svrchovanosti popřen. Spolu se změnami, kterým evropská společnost čelila v oblasti sociální i ekonomické, se změny v oblasti politické podílely na nárůstu nejistoty, kterým čelil právě rodící se nacionalismus. Ten totiž nabízel náhradu za původní poddanská a vazalská pouta. Národní jednota se zdála být překonáním již nefunkčních post-feudálních společenských vazeb, které se rozpadaly pod vlivem Francouzské revoluce.

Nacionalismus vychází z představy, že lidstvo je přirozeně rozděleno do jednotlivých národů, které mají svou vlastní specifickou povahu. Nacionalisté přepokládají, že každý národ má svůj jazyk a kulturu a historické území, které ho formují. Z této představy pak vyplývá přesvědčení, že centrem politické organizace má být národ, respektive národní stát. Cílem nacionalistů je tedy dosáhnout stavu, ve kterém územní hranice státu splývají s hranicemi etnickými, jazykovými a kulturními. O tom, jak tyto hranice přesně definovat, však nepanuje shoda a v minulosti bylo toto přesvědčení mnohokrát využito jako záminka k agresi.

Problém je do značné míry způsoben tím, že základní premisy, ze kterých nacionalismus vychází, jsou přinejmenším sporné. Archaické společnosti například běžně podporují existenci několika kultur na svém území. Národní jazyky vznikaly většinově až na přelomu 18. a 19. století. Do té doby se na většině území dnešních národních států hovořilo převážně dialekty. Klíčovým aspektem středověkých říší také nebyla národní nebo etnická jednota, ale spíše věrnost panovníkovi a etnický či jazykový princip nemusel hrát větší roli. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že různé formy nacionalismu se objevují v evropské historii již v průběhu středověku. Většina historiků se ale shoduje v tom, že tyto středověké formy raného nacionalismu se odlišovaly od nacionalismu novověkého a jejich projevy obvykle neovlivňovaly společnost natolik, jako tomu bylo od 19. století.

I přes to, že nacionalismus staví na některých ahistorických premisách, ve společnosti se uchytil. Pravděpodobně tomu tak bylo zejména z důvodu potřeby nové kulturní identity, která by byla schopná sjednocovat vnitřně otřesenou raně industriální společnost. Myšlenky nacionalismu byly do hloubky rozpracovávány zejména tam, kde byl nacionalismus nutnou podmínkou pro politické sjednocení. Jako příklad mohou sloužit Německo a Itálie, tedy země, které byly historicky spíše volným sdružením samostatných politických jednotek, než unitárním státem s jasnými hranicemi.

S etablováním nacionalismu v průběhu 19. století začaly do popředí vystupovat problémy vyplývající

z chybných premis vložených do samotných základů této ideologie. Ukázalo se, že nelze říci, že by v Evropě obecně platil stav, kdy politická, etnická, jazyková i kulturní jednotka splývá. Zároveň se ukázalo, že většina evropských států má na svém území různé cizojazyčné či etnické menšiny. Vzhledem k výše popsané historii to nebylo nic zvláštního. Jestliže ale taková situace neznamenala problém pro mnohonárodnostní říše ve středověku, pro národní státy novověku to problém byl. Minority prostě nezapadly do konceptu národního státu, jakožto jednolitého organického těla.

Situace se dramaticky změnila po první světové válce. Prohraná válka vedla v Německu k radikalizaci

a novému definování nacionalismu, nikoli již na základě jazyka, ale na základě krve. Zatímco jazyk se lze naučit a kulturu přijmout, tak krev kolující v lidských žilách vyměnit nelze. Tato myšlenková linie od národa definovaného jazykově k národu definovanému pokrevně je poměrně logická, avšak její důsledky byly nedozírné. Menšiny již nadále nemohou být součástí nově chápaného národa, i kdyby hovořily stejným jazykem a sdílely stejnou kulturu, protože pokrevně s ním totožné nejsou. Tím se otevřela cesta k ideologiím, jako byl fašismus a zejména nacismus, které spojily etnický nacionalismus s rasismem a antisemitismem. Nacionalismus tak vstoupil do své finální podoby, kdy se definitivně obrátil proti svým liberálním kořenům.

Zatímco liberalismus chápal národní stát jako záležitost občanskou, tak nacionalismus založený na pospolitosti krve je záležitostí silně exkluzivní. Jestliže se moderní společnost vyvíjela směrem k občanství, pak tento „pokrevní“ nebo etnický (či etnicko-kulturní) nacionalismus představuje regresi

a krok zpět do před-občanských společností založených na pokrevních svazcích.

 

Formy nacionalismu

Přesně definovat nacionalismus jako jednu koherentní ideologii je velmi obtížné. Nacionalismus prodělal zásadní vývoj, který ho vedl od liberalismu středních tříd, přes konzervatismus aristokracie až po fašismus nižších a středních tříd.

 

Liberální nacionalismus

Liberální nacionalismus představuje nejstarší typ nacionalismu. Liberální nacionalisté jsou přesvědčeni,

že národy tvoří přirozené a svrchované entity, a mají tudíž právo na svobodu a sebeurčení. Z tohoto

důvodu vystupují liberálové proti národnostní nadvládě, jak v rámci mnohonárodních říší, tak i v případě kolonialismu. Zároveň podporují demokratické formy vládnutí, neboť podle nich splňují ideál vlády lidu, a tedy národa. Z liberalismu vyrůstá i představa, že jednotlivé národy jsou si rovny. Součástí tohoto myšlenkového proudu bylo tedy také uznávání sebeurčení i pro ostatní národy.

 

Konzervativní nacionalismus

Původní postoj konzervatismu k nacionalismu byl negativní. Nicméně řada konzervativních politiků si

záhy uvědomila, že jejich obrana tradičních společenských institucí může zahrnout i obranu národa coby přirozeného a historicky daného společenství. Díky tomu se konzervativní nacionalismus objevuje obvykle v již etablovaných národních státech. Vychází z přesvědčení, že národy jsou přirozeně vzniklé skupiny lidí, které se identifikují na základě společných hodnot, kultury a historie. Z tohoto důvodu je vztah konzervativců k imigraci přinejmenším opatrný a spíše negativní. Konzervativním cílem je naopak zachování národní svébytnosti, zejména prostřednictvím vlastenectví.

 

Expanzivní nacionalismus

Expanzivní nacionalismus se obvykle spojuje s šovinismem, tedy přesvědčením o výjimečnosti

a nadřazenosti vlastního národa. Vypjaté formy šovinismu upřednostňují národ před jednotlivcem, identita jednotlivce je pohlcována všemocným národem, jehož existence je nejvyšším smyslem bytí, za nějž stojí jednotlivci obětovat i svůj život. Tato forma nacionalismu se obvykle nazývá integrální nacionalismus.

Je logické, že se tento druh nacionalismu projevuje militantně, zejména voláním po expanzi a válce. Válka je důkazem národní velikosti, podporuje národní hrdost a prověřuje oddanost členů národa. Mobilizační schopnosti šovinismu vycházejí převážně z „negativní integrace“, tedy z mobilizace proti jinému národu. Všechny tyto aspekty vedly k propojení evropského kolonialismu a imperialismu v 19. století s nacionalismem, respektive s jeho expanzivní podobou. V té době se v Evropě rozšířila představa, že bílé národy stojí intelektuálně a kulturně výše než národy barevné, a je tedy jistou morální povinností či dokonce břemenem Evropanů šířit vyšší civilizaci mezi barbary a divochy.

 

 

Protikoloniální nacionalismus

Koloniální expanze zanesla myšlenky nacionalismu i na kolonizovaná území a ironicky tak sama napomohla ideologickému zaštítění domorodých snah o národní osvobození. To bylo často ve svých počátcích formováno pod vlivem liberálního, osvobozujícího nacionalismu. Záhy však většina protikoloniálních hnutí ve třetím světě začala spojovat svůj nacionalismus spíše s různými formami socialismu (od umírněného socialismu v Indii, až po revoluční marxismus v Číně a Vietnamu), který jednak nasedal na místní kolektivistické tradice a jednak nabízel širší politickou analýzu koloniálního vykořisťování, než jakou mohl poskytnout liberalismus.

V období po rozpadu koloniálních říší pak tato forma nacionalismu často přešla k odmítání západních

idejí jako takových a mnohde podpořila narůstající vliv islámského fundamentalismu.

 

Kulturní nacionalismus

Kulturní nacionalismus vnímá národ v první řadě jako určitou civilizaci. Stát (ani ten národní) nehraje

pro jeho stoupence větší roli. Lze říci, že kulturní nacionalismus je mystický a romantický, upřednostňuje emocionální pouto k národu, který chápe jako jedinečný a organický celek. V centru jeho zájmu obvykle leží spíše lidová kultura a tradice, než kultura vyšších vrstev.

 

Etnický nacionalismus

Etnický nacionalismus se svým pojetím národa blíží kulturnímu nacionalismu, avšak hlavní měřítko

pro něj představuje etnicita. Přesto se často s kulturním nacionalismem propojuje. Příkladem etnického nacionalismu je například nacionalismus černošských skupin v USA, který apeluje spíše na společné kulturní zázemí, než na skutečnou etnicitu, která je v případě amerických černochů obtížně definovatelná.

 

Antisemitismus

Antisemitismus představuje zášť, nesnášenlivost a předpojatost vůči židům jako etnické i náboženské skupině. Historicky lze rozdělit antisemitismus na tři hlavní části. Nejstarší je antijudaismus vycházející z náboženských kořenů, na něj navázal v průběhu 19. století antisemitismus inspirovaný nejprve nacionálně, avšak záhy přecházející do podoby rasové, a po druhé světové válce pak tzv. nový antisemitismus.

 

Náboženský antisemitismus (antijudaismus)

Židé představovali v průběhu historie v Evropě největší a nejviditelnější etnicko-náboženskou minoritu, a přitahovali tak často nenávist majoritní křesťanské společnosti. (Odlišná situace panovala v muslimském světě, který byl v této době vůči židům podstatně tolerantnější.) Křesťanský antisemitismus nasedal na středověkou tradici, která v židech viděla zejména vrahy Ježíše Krista, za což měli být zatíženi dědičným hříchem a měli svým věčným zavržením a utrpením pykat za odmítnutí jediné správné víry. Konkrétní projev tohoto typu protižidovské zášti představovaly středověké zákony namířené proti židovskému náboženství i proti jeho nositelům. Typické příklady takovýchto zákonů představují vyhánění židů ze země či jejích částí, omezení výkonu zaměstnání pro příslušníky židovské komunity (zejména zákaz vlastnit půdu), označování židů (například pomocí žlutých židovských klobouků, jako tomu bylo v českém království), placení zvláštních daní, omezování počtu židovských sňatků a přístupu židů ke vzdělání (numerus clausus) a násilné křty. Na druhé straně tzv. peněžní obchod, vnucený židům coby bohem beztak zatracenému národu, je často stavěl do role věřitelů, což vůči nim vyvolávalo nenávist rázu ekonomického. Tato forma všudypřítomné diskriminace a perzekuce přesto neměla ve svých důsledcích absolutní, genocidní podobu a do jisté míry bylo možné se jí vyhnout konverzí ke křesťanství.

 

Vedle nábožensky pojatého antisemitismu oficiálního však existoval ještě antisemitismus lidový,

který v sobě spojoval náboženský antisemitismus s řadou předsudků. Zde má svůj původ také většina pověr, které rezonují v antisemitismu dodnes (např. o rituální vraždě). Tyto pověry byly hojně rozšířené a nepravidelně vystupovaly na povrch středověké společnosti v podobě erupcí násilí, jako tomu bylo nejčastěji v krizových obdobích, například při epidemiích moru, nebo v obdobích vypjaté náboženské propagandy, jako tomu bylo v období během prvních třech křížových výprav.

 

Rasový antisemitismu s

Poté, co byli židé v západní a střední Evropě od konce 18. století postupně emancipováni, vytvářely se

proti nim nové předsudky rázu ekonomického, ale i nacionálního, politického a kulturního. V průběhu 19. století byl takto motivovaný antisemitismus, kombinovaný stále s antisemitismem náboženským, nahrazován antisemitismem rasovým, který se snažil navazovat na dobové teorie vysvětlující vývoj ras. Rasový antisemitismus, na rozdíl od antisemitismu náboženského, hlásal, že samotní židé jsou rasově oddělenou skupinou, kterou nemůže změnit ani přijetí křtu. S nástupem rasového  antisemitismu začaly také výrazněji vystupovat do popředí  již dříve patrné konspirační teorie, které obviňovaly židy ze snah o ovládnutí světa. Tyto teorie spiknutí často poukazovaly na údajně neúměrné množství osob židovského původu v určitých odvětvích (typicky bankovnictví) a přitom zapomínaly na fakt, že se jedná o přirozený důsledek středověkých diskriminačních zákonů, které židům práci v jiných odvětvích prostě neumožňovaly. Klasickým dílem tohoto druhu jsou Protokoly sionských mudrců. Historici prokázali, že se jedná o podvrh a současně plagiát staršího politického spisku z Francie, který byl sepsán ruskou tajnou policií. Kniha hojně zneužívaná nacistickou propagandou je dodnes využívána antisemity na celém světě, včetně některých radikálních islamistů.

Rasový antisemitismus kulminoval v učení nacionálního socialismu Třetí říše. Pro Hitlera židé představovali ideální prototyp nepřítele. Vzhledem k odlišné historii a vizuální odlišnosti některých ortodoxních skupin pocházejících z východní Evropy Hitler poukazoval na cizorodé postavení židů ve společnosti, přičemž jejich zastoupení v některých profesích (právníci, lékaři, novinářství, obchod, věda a kultura) interpretoval jako disproporční. Židé byli historicky zatíženi křesťanskou nenávistí a bylo je možné spojit jak s bolševickou revolucí v Rusku, tak i s vykořisťujícím kapitalismem v západní Evropě. Díky tomu se dali použít jako kapitalistický strašák pro dělníky, i jako bolševický strašák pro střední a vyšší třídu. Klíčovým pojmem pro Adolfa Hitlera při označení údajného židovského nebezpečí ovšem bylo „mezinárodní židovstvo“. Hitler tvrdil, že židé představují mezinárodní politicky aktivní veličinu, která už dříve dokázala rozpoutat první světovou válku a disponuje přímou politickou a zprostředkovaně i vojenskou mocí. Pokud nacistická propaganda vykreslovala židy tímto způsobem, legitimizovala tím svůj vlastní postup proti lidem, kteří zřetelně vojenskou ani politickou mocí nedisponovali.

 

 Nový antisemitismus

Po druhé světové válce, kdy vešly v obecnou známost hrůzy holocaustu, se antisemitismus stal v evropské politice de facto nepřípustným, ale to neznamená, že přestal existovat. Pouze na sebe vzal jinou podobu. Nový antisemitismus se projevuje zejména ve dvou oblastech. Jde o popírání holocaustu a antisionismus.

 

Popírání holocaustu , neboli „osvětimská lež“

Vzhledem k tomu, že právě holocaust představuje jeden z nejhorších zločinů spojovaných s nacismem

a antisemitismem, snaží se jeho příznivci tohoto prizmatu zbavit. Moderní antisemité již od sedmdesátých let minulého století tvrdí, že plynové komory neexistovaly, stejně jako prý neexistovaly ani vyhlazovací tábory a konečně ani žádný plán na „konečné řešení“, tedy vyhlazení židovské komunity. Pokud odborná veřejnost odmítá brát jejich úvahy vážně, ohrazují se, že jsou umlčováni a volají po svobodě bádání a historické pravdě. Tyto termíny však neoznačují nic jiného, než snahy popíračů o revizi dějin (odtud i termín „revizionisté“, který pro sebe popírači někdy používají), jejichž cílem není nic jiného, než vyjevení nenávisti vůči židům a rehabilitace nacismu.

Současně slouží revizionizmus i k útokům na Stát Izrael a židovské obce ve světě, zejména v USA, které jsou obviňovány z udržování lží o holocaustu, jež jim – alespoň podle popíračů – slouží pouze k legitimizaci izraelského politického násilí v prvním případě a vymáhání finančních kompenzací v případě druhém. V rámci popírání holocaustu rezonuje i standardní výbava původního antisemitismu, totiž víra v židovské spiknutí.

V tomto případě je to teorie židovského podvodu na dějinách a německém národu, který od druhé světové války zabraňuje historikům ve skutečném zkoumání dějin druhé světové války a vytváří „nedotknutelné náboženství holocaustu“. Popírači holocaustu chtějí dnes s novou argumentací dokázat, že svět ovládá nadnárodní židovské spiknutí a že „slabá“ demokracie údajně slouží „židovským zájmům“. Mezi nejznámější popírače holocaustu patří kanadský občan německého původu Ernst Zündel a Angličan David Irving. Argumenty popíračů holocaustu byly historiky přesvědčivě vyvráceny.

 

Antisionismus

Antisionismus se objevil v Evropě v sedmdesátých letech 20. století. Mezinárodní atmosféra byla v šedesátých a sedmdesátých letech naladěná spíše protiválečně a stavěla se odmítavě k některým aspektům izraelské politiky. Současně se „boj proti sionismu“ stal součástí propagandy komunistických států. V atmosféře odmítání imperialismu se i Izrael stal terčem kritiky, čehož využilo zejména rodící se neonacistické hnutí stejně jako některé radikální islámské skupiny a za kritiku Izraele začaly skrývat svůj antisemitismus. Kritika politiky státu Izrael rezonuje i u některých skupin krajní levice, kde může nabývat až kvaziantisemitský charakter.

 

Ideologie pravicového extremismu

Tento přístup zajišťuje antisemitům jistou legitimitu, neboť se tváří jako pouhý kritický politický názor. V jeho jádru je však obsažena myšlenka, že za krizi na Blízkém Východě nesou zodpovědnost výhradně Izraelci, kteří jsou tím pádem odpovědni i za nárůst islámského fundamentalismu, který ohrožuje Evropu. Někdy se tento názor deformuje až v tvrzení, že i za samotný holocaust si vlastně mohou židé sami. Tento postoj se často spojuje také s nekritickou pro-palestinskou podporou, která obvykle poněkud koliduje s krajně pravicovým odporem vůči islámu a arabskému světu obecně. Samotnou kritiku izraelské politiky nelze automaticky zaměňovat za antisemitismus. Je ale třeba vždy

rozlišovat, zda je jejím cílem seriózní politická analýza, anebo odpor proti samé existenci Izraele, snaha paušálně odsoudit židovský stát podobně, jako byli dříve paušálně odsuzováni židé jako jednotlivci.

 

Teorie neonacistického antisemitismu

V rámci současného neonacismu nacházíme rasový antisemitismus i nový antisemitismus. Spojují se

do zvláštního konglomerátu. Neonacistický antisemitismus vychází z přesvědčení o světovládných ambicích mezinárodního židovstva, které mají vést k zotročení árijského obyvatelstva. Árijské obyvatelstvo představuje podle této představy pro židy největší nebezpečí, neboť vzhledem ke svému nadřazenému rasovému původu stojí intelektuálně, morálně i kulturně na mnohem vyšší úrovni, je tedy jako jediné schopno učinit světovládným židovským choutkám přítrž, a je proto přirozeným a věčným nepřítelem židovstva. Vzhledem k tomu, že je tento konflikt podle neonacistů podmíněn neměnným a přirozeným rasovým zákonem, vnímají neonacisté celé dějiny jako dějiny rasového boje. V průběhu tohoto boje si podle neonacistů židé vytvořili několik institucí, které jim mají pomoci jejich odpůrce porazit. Nejprve to bylo křesťanství, které svým hlásáním lásky k bližnímu a nastavováním druhé tváře oslabuje původního bojovného ducha árijců (proto se většina současných neonacistů obrací k starogermánské či keltské mytologii, nebo různým pseudo-árijským kultům). Dále jde o liberalismus a komunismus, které rozkládají politickou a třídní jednotu bílého světa, a konečně ani demokracie neslouží k ničemu jinému, než k potlačení přirozeného hierarchického uspořádaní společnosti, kdy nejníže stojí otroci a na vrcholu vůdce. Aby bylo potlačení árijských sil dokonalé, podporují židé pomocí dalšího svého vynálezu – humanismu – myšlenky migrace, multikulturalismu a následného míšení ras, které je z hlediska věčného rasového zákona největším hříchem. Co se týče mezinárodní politiky, věří neonacisté, že židé ovládají OSN a mají hlavní vliv v USA, které zase ovládají NATO. S pomocí těchto institucí se prý židé snaží ustavit ve světě tzv. „nový světový řád“, tedy takové

zřízení, ve kterém budou celému světu vládnout židé. Podle neonacistů jsou židy ovládány i všechny

vlády euro-amerických států, proto pro jejich souhrnné označení používají zkratku ZOG z anglického Zionist Occupation Government (Sionistická okupační vláda).

Je zřejmé, že zejména v případě neonacismu se nejedná o ideologii, kterou by bylo možné hlásat veřejně bez nebezpečí střetu se zákony. Proto neonacisté již od konce druhé světové války pracují na tom, jak nejlépe své přesvědčení prezentovat způsobem, který by zakryl jeho skutečný původ, a proto tak rádi používají antisionismus jako zástěrku pro svou protižidovskou nenávist.

 

Ideologie pravicového extremismu

 

Rasismus

Rasismus vychází z přesvědčení, že lidské vlastnosti jsou rasově podmíněné. Termín samotný se objevil ve třicátých letech 20. století, zejména v souvislosti s nástupem nacismu v Německu, ale odkazuje k ideám, které sahají do historie podstatně hlouběji. Na rozdíl od antisemitismu, jenž má v evropské historii dlouhou tradici, je rasismus, zejména ve své biologické podobě, fenoménem převážně moderním. Je ale třeba dát pozor na to, aby nebyl směšován s pojmy xenofobie nebo etnocentrismus. O rasismu můžeme hovořit tehdy, máme-li před sebou ideologii, která tvrdí, že rozdíly mezi jednotlivými etniky jsou vrozené a neměnné, přičemž se z faktu odlišností jednotlivých ras odvozuje existence rasové hierarchie – nadřazenost jedné rasy nad ostatními.

Historie

Kořeny evropského rasismu leží ve 14. a 15. století, avšak vývoj evropského rasismu byl natolik spjat

s antisemitismem, že oba fenomény v historii často splývaly. Společný mají například původně náboženský charakter, který později přerostl do biologické podoby. Tu získal rasismus až v průběhu 18. století. Od 18. století se termín rasa (do té doby odkazující převážně ke zkoumání zvířecí říše) začal používat i pro kategorizaci lidských typů. V roce 1735 provedl první podobné třídění švédský přírodovědec Carl Linné. Na něj navázal Johan Friedrich Blumenbach, který jako první rozdělil lidstvo na pět skupin (kavkazskou, mongolskou, etiopskou, americkou a malajskou). Blumenbach sám ale ještě odmítal protičernošské předsudky. George de Buffon pak přišel s dodnes platným názorem, že různé barvy pleti vznikly díky odlišnému podnebí, avšak tento názor nebyl tehdy všeobecně uznáván. V této době ještě rasismus neměl tzv. vědeckou podobu. Tu získal až později.

Takzvaný vědecký rasismus se zformoval v průběhu 19. století. Vycházel z osvícenecké antropologie,

která přišla jako první s materialistickým výkladem rasových rozdílů. Jedním z nejvýznamnějších teoretiků tohoto směru byl francouzský diplomat Joseph Arthur Comte de Gobineau (1816–1882). Ve svém díle Esej o nerovnosti ras (1853–1855) de Gobineau prezentoval svou tezi, že starověké civilizace zanikly v okamžiku, kdy se krev jejich tvůrců smísila s krví nižších ras. Díky tomu krev vyšších ras ztratila svou jedinečnost a duch civilizace podlehl barbarismu. Tento názor ho vedl až k historickému pesimismu, neboť čistá krev a čistá rasa byly podle něj již ztraceny a svět čekal pouze úpadek. Gobineau také definoval tři hlavní rasy, žlutou, černou a bílou, přičemž tvrdil, že árijská rasa má mezi ostatními rasami výsadní postavení.

V Anglii tyto myšlenky reprezentoval Robert Knox (1798–1862), který ve své knize Lidské rasy (1850) dokládal podřadnost židovské rasy a nadřazenost dvou árijských ras, saské a slovanské, čímž se významně odlišoval od ostatních autorů tohoto směru, kteří za nadřazenou pokládali obvykle pouze rasu germánskou. Významný moment pro rozvoj rasismu představoval vznik sociálního darwinismu, který se snažil aplikovat myšlenku přirozeného výběru a přežití nejsilnějších na společenský vývoj. Tato představa plně odpovídala rozvíjející se rasové teorii a byla do ní vstřebána. Klasickými představiteli tohoto spojení jsou Georges Vacher de Lapouge z Francie a Otto Ammon z Německa, kteří věřili v nadřazenost árijců (které definovali mimo jiné pomocí měření lebky) a v neměnnost rasového předurčení. Budoucí svět měl patřit jen těm nejsilnějším, tedy nejlepším.

 

Ideologie pravicového extremismu

 

Na těchto základech postavil Houston Stewart Chamberlain (1855–1927), další z významných teoretiků rasismu, svou vizi, která měla mít optimistické vyústění. Tento anglický myslitel žijící v Německu se pokusil de Gobineauovu pesimistickou předpověď vyvrátit ve svém díle Základy XIX. století (1911). Chamberlain s Gobineauem souhlasil v tom, že pád civilizace je způsoben míšením krve, ale nesouhlasil s představou, že je tento proces ireverzibilní. Naopak tvrdil, že přísnou rasovou hygienou lze opět dosáhnout očištění nadřazené krve a zabránit úpadku civilizace. Nutná je k tomu ale pochopitelně tvrdá rasová politika.

Všechny rasové teorie se shodovaly v tom, že nejvyšší rasa, která vytváří kulturu a civilizaci, je bílá,

přičemž se již tehdy objevovaly termíny árijská (samostatně, nebo jako synonymum pro bílou rasu). Zároveň panoval i jistý souhlas s tím, že nejnižší rasu představují židé, kteří tuto civilizaci ničí, avšak kteří – na rozdíl od árijců – jsou schopni udržet čistotu své krve neměnnou po tisíciletí. Rasistické myšlenky byly v této době v Evropě relativně přijímány a významným způsobem napomohly k pozdějšímu nástupu nacismu.

 

Ideologie pravicového extremismu

 

Nacistické Německo

Extrémní podoby nabyl rasismus v případě nacistického režimu. Pod vlivem prací H. S. Chamberlaina, Alfreda Rosenberga a Adolfa Hitlera vznikla ideologie opírající se o mýtus čisté rasy tzv. Árijců, tedy původních Evropanů, která měla být nejlépe uchována v germánských národech, zejména v Německu. V návaznosti na antisemitskou víru v židovské spiknutí věřil Adolf Hitler v dějinnou úlohu germánské rasy, která má jednou provždy zlikvidovat židovské nebezpečí a očistit Evropu, potažmo celý svět, od této rasové zhouby. V roce 1933 se Hitler dostal k moci a již v roce 1935 byly přijaty tzv. norimberské zákony, které definovaly pojem „žid“ a postavení židů v Německu a které znamenaly počátek jejich vylučování ze společnosti, konkretizované postupně vydávanými rasově motivovanými protižidovskými nařízeními. Hitlerova rasová politika vyvrcholila v tzv. „konečném řešení“ židovské otázky, které spočívalo ve snaze o fyzickou likvidaci židů. Po válce byl tento nacistický pokus vyhladit židy nazván holocaustem. Jde o nejhorší projev rasismu, který lidstvo dosud poznalo. Po zkušenostech druhé světové války a pod tlakem nového zkoumání byla většina teorií „vědeckého rasismu“, sociálního darwinismu a eugeniky opuštěna jako nevědecká a v současné době řada vědců odmítá koncept rasové kategorizace jako takový.

 

Současný rasismus

I v současnosti existuje tradičně chápaný, biologický rasismus, přestože není zdaleka tak rozšířen, jako tomu bývalo dříve. Bělošský biologický rasismus, se kterým se v Evropě setkáváme nejčastěji, se projevuje jako přesvědčení o „biologické nadřazenosti“ bílého etnika. Tyto myšlenky vycházejí částečně z prací teoretiků vědeckého rasismu 19. století (Gobineau, Chamberlain), opírají se však spíše o některé aktuální vědecké výzkumy (jako například kniha Bell Curve amerických autorů Murraye a Herrnsteina o rozdílech IQ černého a bílého etnika v USA, srovnej též Tabu v sociálních vědách, Petr Bakalář, Praha 2003). Tyto názory jsou však v současnosti většinově odmítány, a to i vědeckou komunitou, která mnohdy zpochybňuje samotnou biologickou existenci ras.

 

Kulturní rasismus

Stigma nacismu nutí moderní rasisty vyhýbat se označení rasista a vede je k hledání nových přístupů,

které by jim umožnily hlásat nerovnost ras, aniž by je to politicky či společensky diskvalifikovalo. Jeden z těchto přístupů představuje kulturní rasismus, který vzniká poukazováním na údajně hluboce zakořeněné kulturní odlišnosti jednotlivých etnik. Poukazováním na tyto rozdíly lze ospravedlňovat negativní postoje vůči konkrétnímu etniku jako celku, aniž by bylo nutné sahat k rasovým teoriím. Díky tomu kulturní rasismus dnes velmi často nahrazuje rasismus biologický. Kulturní rasismus vychází z přesvědčení, že příslušníci jiných ras jsou primárně příslušníky jiných kultur, které nejsou kompatibilní s evropskou kulturou a civilizací. Tento druh rasismu se obvykle spojuje s všeobecnější

xenofobií, zaměřenou obecně vůči všem cizincům. Ta se v jednotlivých zemích obvykle pojí s averzí vůči konkrétnímu etniku, kterému je kladeno za vinu zhoršování ekonomické situace („cizinci nám berou práci“) a parazitismus (často nemajetní, málo vzdělaní a jazykově špatně vybavení přistěhovalci se častěji dostávají do „záchytné sociální sítě“). To je obvykle ještě umocňováno kulturními, sociálními a náboženskými odlišnostmi, které tyto skupiny zřetelně oddělují od majoritní společnosti. Někdy dochází i ke ztotožnění této kulturní odlišnosti s konkrétním negativním jevem spojovaným s některými nositeli této kultury (muslimové jsou fundamentalisti, Romové kradou apod.), což

ve svém důsledku obvykle vede k odmítání této kultury jako takové.

 

Racialismus

Protože termín rasismus je v současné době chápán negativně a označení „rasista“ je pejorativní, hledají moderní rasisté cesty, jak se tohoto označení zbavit. Jednou z nich je i používání slova „racialista“ namísto rasista. Racialismus je směr, který tvrdí, že mezi rasami existují dané a nepřekonatelné rozdíly, ale vyhýbá se označení některé rasy na nadřazenou. Požaduje ale striktní segregaci (oddělení ras), pod záminkou zachování diverzity a kulturního dědictví. Tento termín se ale objevuje téměř výhradně jen v prostředí rasistických a neonacistických organizací a jasná dělicí čára mezi rasismem a racialismem v podstatě neexistuje.

 

Fašismus

Histo rie

Pojem samotný pochází od latinského slova „fascis“, svazek, což odkazuje k původnímu symbolu, kterým se ve starověkém Římě označovali úředníci, tzv. liktoři a liktorský svazek prutů s vetknutou sekerou se stal také oficiálním symbolem fašismu. Poprvé se fašismus dostal k moci v Itálii. V roce 1919 Benito Mussolini (1883–1945) založil organizaci Fasci italiani di combattimento, která se v roce 1921 přeměnila na politickou stranu Partito nazionale fascista. V roce 1922 po tzv. pochodu na Řím získal Mussolini moc ve státě a byl jmenován ministerským předsedou. Do roku 1926 trvalo v Itálii období tzv. zákonné diktatury, ale v roce 1926 byla vyhlášena fašistická diktatura s vládou jedné strany.

Itálie se stala vzorem pro nastupující nacistické hnutí v sousedním Německu, avšak Mussolini si dlouho udržoval od Hitlera odstup. Před válkou se Itálie stala spojencem Německa, avšak do války samotné nezasáhla zásadním způsobem a v roce 1943, po invazi spojenců na jih Itálie, Mussoliniho vláda 25. Července padla. Fašismus se dostal k moci pravděpodobně díky širší shodě příznivých okolností. Jednu z nich představovala nestabilita nových demokratických režimů, vyčerpání tradičních demokratických států po první světové válce, ekonomická krize a v neposlední řadě i vliv bolševické revoluce v Rusku, která vedla k obavám středních a vyšších vrstev v celé Evropě z rozšíření sociální revoluce a která tak nepřímo podporovala ochotu těchto tříd podpořit fašismus a nacismus, jež měly boj proti komunismu jako stěžejní bod svého programu.

 

Ideologie

Počátky italského fašismu spadají do období italského risorgimenta a vyrůstají z anti-materialistického idealismu, nacionalismu a revolty vůči měšťákům. Za klíčové pojmy pro italský fašismus pak lze označit tři základní momenty: odmítání myšlenek rovnosti (tedy odmítnutí jak liberalismu a demokracie, tak i komunismu), integrální nacionalismus a totalitní stát.

Politicky fašismus vychází z kombinace myšlenek syndikalismu, totalitního státu a šovinismu. Odmítá liberální demokracii s její definicí státu coby instituce určené k ochraně individuálních práv a vnímá stát jako přirozené společenství vycházející primárně z národa. Stát je naopak pro fašisty hodnotou sám o sobě. Totalitní stát měl být lékem na neduhy demokracie. Namísto systému politických stran zavedl fašismus politicko-ekonomický systém nazývaný korporativismus, který měl svůj předobraz ve středověkém cechovním systému. Společnost měla být organizována v jednotlivých korporacích (odborových organizacích) podle pracovního zařazení. Korporace měly překonat roztříštěnost politické scény a nahradit ji přirozenou stratifikací podle zaměstnání. Zároveň měly korporace plnit i ekonomickou roli a určovat směr výroby podle informací svých odborníků. V zásadě šlo o koncepci odborových svazů, kterou Mussolini okopíroval od syndikalisty George Sorela. V praxi však vládl Mussolini sám a všechny pomocné instituce – korporace, parlament i fašistická rada – sloužily pouze k podpoře jeho moci.

Na rozdíl od nacismu se v Itálii příliš nedařilo antisemitismu. Na Hitlerův nátlak sice byly přijaty rasové

zákony, ale jejich zavádění do praxe bylo na rozdíl od Německa velmi vlažné. Rasismus jako takový není pro italský fašismus nijak typický a ukazuje, že fašismus (nikoli nacismus) může fungovat i bez tohoto atributu.

 

Nacismus

Nacismus vznikal ve stejné době jako fašismus a pod jeho vlivem, ale jeho cesta k moci byla podstatně delší a v konečném důsledku se od fašismu v mnoha ohledech vzdálil.

 

Historie

Předchůdkyně nacistické strany vznikla v roce 1919 pod názvem Německá dělnická strana (Deutsche

Arbeiterpartei, DAP) pod vedením Antona Drexlera. Do této strany vstoupil ve stejném roce i Adolf Hitler, původně jako informátor německé armádní rozvědky, a stal se šéfem propagandy. V roce 1920 změnil název strany na Nacionálně socialistickou německou dělnickou stranu (Nationalsozialistische

Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) a v roce 1921 převzal ve straně moc. V roce 1923 se pod vlivem úspěšného Mussoliniho „pochodu na Řím“ pokusil v Bavorsku o tzv. „pivní puč“, který byl potlačen. Hitler sám byl zatčen a odsouzen k pěti letům vězení, avšak byl propuštěn již v roce 1924. Během svého uvěznění napsal Adolf Hitler knihu o svém životě a svých politických idejích nazvanou Mein Kampf (Můj boj), která se stala základním kamenem nacistické ideologie. Po propuštění se Hitler vzdal pokusů o násilné převzetí moci a rozhodl se získat moc legální cestou. Přesto však NSDAP disponovala ozbrojeným křídlem. Jednak šlo o jednotky SA (Sturmabteilung – útočné oddíly), určené oficiálně k ochraně demonstrací a veřejných akcí NSDAP, v praxi však častěji k rozbíjení volebních schůzí opozičních politických stran, a jednak o oddíly SS (Schutzstaffel – ochranné síly), fungující jako Hitlerova osobní stráž. V roce 1932 získala NSDAP ve volbách 37,4 % hlasů a stala se nejsilnější stranou v parlamentu a o několik měsíců později nastoupil Hitler do úřadu říšského kancléře. Po nástupu NSDAP k moci se mu podařilo legální cestou vytvořit politický systém jediné strany v čele s vůdcem (Führer). V roce 1935 následovalo přijetí tzv. norimberských zákonů namířených zejména proti židovské komunitě. Jednalo se o zrušení německého občanství pro židy a zákaz smíšených manželství, které odstartovalo vlnu legálních perzekucí, vrcholící v roce 1938 rozsáhlým pogromem nazvaným „Křišťálová noc“ (název pochází z množství střepů z rozbitých výloh židovských obchodů). Od roku 1938 vyvíjelo nacistické Německo expanzivní aktivity, které vyvrcholily v roce 1939 vypuknutím druhé světové války. Během ní se naplno rozběhly také eugenické programy směřující k „očištění“ německé rasy od nežádoucích prvků, což v praxi obnášelo násilné sterilizace či přímou fyzickou likvidaci nežádoucího obyvatelstva. Nejrozsáhlejší z těchto aktivit zahrnovalo tzv. „konečné řešení židovské otázky“, jehož cílem bylo vyhlazení židovského etnika na všech územích ovládaných nacisty.

Na konci války v dubnu 1945 spáchal Adolf Hitler sebevraždu. V letech 1946–47 proběhl v Norimberku soud s prominentními nacisty, který odsoudil nacismus jako zločinnou ideologii. Dodnes je propagace nacismu v evropských státech zakázána.

 

Ideologie

Jasně definovat nacistickou ideologii je ještě složitější než v případě fašismu. Dodnes se například vedou spory o to, zda se má nacismus zařadit spíše do pravicové nebo levicové části politického spektra. Samotný název strany, obsahující slova jako socialistická a dělnická, naznačuje příklon k levici. Popření principu rovnosti a podpora velkokapitálu zase ukazují na radikální pravici. Stejně tak se vedou spory i o to, zda je nacismus barbarskou ideologií a reakčním vybočením z jinak pokrokového evropského myšlení, anebo jde jen o do extrému dovedené postupy typické pro moderní evropskou politiku. S fašismem má nacismus mnoho společného. Stejně jako fašismus i nacismus vychází na jedné straně z odmítnutí myšlenek rovnosti a z integrálního nacionalismu. V několika momentech se však od fašismu liší. První odlišnost spočívá v přístupu ke státu. Na rozdíl od fašismu, nacismus stát nijak neadoruje. Co oproti tomu naopak akcentuje velmi výrazně, je otázka krve, respektive rasy. Rasa byla pro nacismus naprosto klíčovou záležitostí a v této věci spočívá druhá významná odlišnost od fašismu.

V praxi se pak nacistická ideologie proměnila ve víru v pokrok prostřednictvím agrese a v přesvědčení o nutnosti a blahodárnosti rasového konfliktu v mezinárodním měřítku, jehož vyústěním bude zničení podřadných ras a stvoření nového „nadčlověka“. V nacismu také významně rezonuje dobový zájem o okultismus a esoterismus. Nalezneme v něm i jistý druh iracionalismu, obsahující víru v rasový mýtus, odkazy ke starogermánským bohům a odpor k moderní společnosti. Souběžně nacismus vychází i z některých prvků socialismu a využívá rétoriku antikapitalismu a revolučně-idealistického nadšení. Zejména v počátcích své existence NSDAP používala výrazně antikapitalistickou a revoluční rétoriku, což vedlo některé historiky (zejména konzervativní) k tvrzení, že nacismus je v zásadě ultralevicové hnutí. Problém představuje skutečnost, že v okamžiku, kdy se Hitler dostal k moci a upevnil své postavení, okamžitě potlačil „ultralevicové“ prvky v NSDAP volající po uskutečnění revoluce a nadále se orientoval na velkokapitál, což vedlo opětovně některé jiné historiky (zejména marxistické) k tvrzení, že nacismus je pouze extrémní formou kapitalismu, která přichází ke slovu tehdy, když je nebezpečí komunistické revoluce příliš silné. Řada historiků si také všimla, že existovaly významné rozdíly mezi hlásanou nacistickou ideologií a prováděnou praxí. Hlavním cílem nebyla ideologická čistota, ale v první řadě uchopení moci a později vítězství Německa ve válce. Nicméně prostor agresivního až fanatického antisemitismu Hitler neopouštěl až do samotného konce.

 

cheap nfl jerseys wholesale cheap nba jerseys cheap air max 90 sale nike free 2.0 nike air max 2014 cheap nfl jerseys discount nfl jerseys cheap mlb jerseys online wholesale nba jerseys cheap nba jerseys air max 2014 online shop cheap air max sale 2014 nhl jerseys sale cheap nba jersesy wholesale nba jerseys custom nfl jerseys cheap football jerseys cheap baseball jerseys sale cheap mlb jerseys cheap nhl jerseys sale womens nike free nike free 5.0 womens shoes cheap nfl jerseys sale cheap nba jerseys wholesale discount nfl jerseys cheap nhl hockey jerseys cheap mlb jerseys nfl jerseys wholesale cheap air max sale cheap nfl jerseys cheap mlb jerseys cheap nhl jerseys authentic nfl jerseys cheap cheap nfl jerseys wholesale authentic cheap nfl jerseys buy nfl jerseys online 2014 cheap nfl jerseys cheap nfl jerseys sale nfl football jerseys blog 2014 cheap nfl jerseys blog cheap nfl jerseys wholesale nfl jerseys buy cheap nfl jerseys wholesale nfl jerseys moncler jackets outlet buy moncler jackets online moncler outlet uk moncler men down jackets Moncler Ski Jackets Women Factory Price discount moncler jackets moncler women jackets buy cheap nfl jerseys nfl jerseys wholesale 2014 moncler jackets discount moncler jackets nfl jerseys store cheap nfl football jerseys wholesale nfl jerseys cheap nhl jerseys moncler jackets for man cheap moncler jackets sale chanel outlet online authentic chanel handbags moncler online store moncler kids jacket moncler outlet store moncler outlet usa authentic nfl jerseys cheap cheap nba jerseys cheap nhl jerseys air max 2014 sale chanel outlet store 2014 chanel bags outlet 2014 moncler jackets discount nfl jerseys cheap nba jerseys