Vzory výstupových materiálů - Sociální vyloučení - Začleňování znevýhodněných

Sociální vyloučení

Aktivní přístup občanů k obhajobě svých práv a k získávání informací o svých právech

(osoby žijící ve vyloučených lokalitách)

 

Sociální vyloučení a rovné příležitosti I. (faktory sociálního vyloučení)

  • Vymezení problému sociálního vyloučení na trhu práce
  • Teoretická východiska - Teorie rovných příležitostí

                                   - Teorie fronty

  • Sociální vyloučení

 

Materiál „Faktory sociálního vyloučení“ je zaměřen na skupiny  osob, které mají z nějakého důvodu ztížený přístup na trh práce – ženy, starší osoby, osoby se zdravotním postižením, Romy, cizince a okrajově na desintegrované osoby (konkrétně osoby po výkonu trestu). Analyzuje jejich postavení na českém trhu práce a charakterizuje problémy, se kterými se tyto skupiny osob často potýkají. To jsou zejména nízká míra zaměstnanosti a nedostatek odpovídajících pracovních míst. Součástí závěrů jsou návrhy opatření, které by mohly situaci osob vyloučených z trhu

práce zlepšit a také politika Evropské unie v této oblasti. Jedním z východisek práce je koncept sociálního vyloučení, dimenze a mechanismy sociálního vyloučení a sociální inkluze. Práce dále obsahuje shrnutí poznatků o trhu práce a faktorech, které ovlivňují marginalizaci na trhu práce a posuzuje právní úpravu diskriminačního jednání na trhu práce ( v České republice i Evropské unii).

 

Sociální vyloučení je společenský problém, na který navazuje řada dalších problémů. Proto je problematika sociálního vyloučení nedílnou a důležitou součástí sociální politiky nejen v České republice, ale v celé Evropské unii. Hlavním nástrojem sociálního začleňování je v dnešní společnosti trh práce. Proto je velmi důležité, aby byla věnována dostatečná pozornost politice sociálního začleňování na trhu práce. A také, aby byly neustále vymýšleny nové a efektivnější nástroje, které by zamezovaly Hlavním cílem bude charakteristika skupin osob, kterých se nejvíce týká zhoršený přístup na trh práce. Konkrétně jsou to – ženy ( zejména z důvodu péče o dítě), starší osoby, etnické a národnostní menšiny v České republice ( Romové, Ukrajinci, Vietnamci) a osoby se zdravotním postižením. Dalším cílem práce je zformulovat návrhy opatření, které by vedly ke zlepšení situace těchto skupin osob na trhu práce. Pozornost bude věnována také konceptu sociálního vyloučení, který nahradil koncept chudoby. Dále trhu práce a faktorům, které ovlivňují marginalizaci na trhu práce.

 

Úvod

Se sociálním vyloučením se setkáváme v různých formách ve všech společnostech. Velkou pozornost mu věnuje politika Evropské unie i jednotlivé členské státy. V odborných studiích  se uvádí, že dnes se „koncept sociální exkluze nevztahuje ke stupňování nerovností, ale k mechanismům, které mají za následek oddělování určitých skupin od hlavního proudu společnosti.“ Hlavním zdrojem sociálního vyloučení v moderní společnosti je omezená participace na trhu práce či nezaměstnanost. Zaměstnání hraje v životě člověka velmi důležitou roli. Je nejen zdrojem obživy, ale je také základem sociálního statusu člověka, jedním z ukazatelů postavení ve společnosti a způsobem seberealizace. Vzhledem k tomu, že na trhu práce existuje konkurenční prostředí, může tak docházet k znevýhodnění určitých skupin osob. Znevýhodnění na trhu práce nejsou pouze ti, kteří mají nedostatečný lidský kapitál, ale také ti, kteří jsou z různých důvodů diskriminováni. Tato znevýhodnění můžeme shrnout a definovat několik základních kategorií osob, kterých se nejvíce týká. Jedná se o ženy po mateřské dovolené, osoby v předdůchodovém věku, osoby se zdravotním postižením, příslušníky minoritních etnických skupin, cizince, osoby po výkonu trestu, bezdomovce a společensky nepřizpůsobivé osoby (§33 Zákona č. 435/2004 Sb. zaměstnanosti). Těmto osobám je nutné věnovat zvýšenou pozornost a poskytovat jim podporu při začlenění na trh práce. Znevýhodnění a diskriminace na trhu práce totiž posiluje ekonomické i sociální nerovnosti a narušuje soudržnost společnosti. Dnešní společnost tedy nemá efektivnější nástroj zajištění sociální integrace a sociálního začlenění, než je trh práce. Tento vzdělávací celek  se snaží charakterizovat postavení výše zmíněných znevýhodněných skupin osob na trhu práce v České republice a nastínit návrhy opatření, které mohou přístup znevýhodněných osob na trh práce usnadnit. Věnuje se také konceptu sociálního vyloučení, faktorům, které ovlivňují marginalizaci na pracovním trhu a politice v oblasti sociálního začleňovaní na trh práce.

 

Vymezení problému sociálního vyloučení na trhu práce

Sociální vyloučení je problém, který se týká velkého počtu osob. Jako klíčové se v dnešní společnosti jeví sociální vyloučení z trhu práce. Hlavním problémem sociálně vyloučených skupin na trhu práce je jejich nedostatečná participace na trhu práce (nízká míra zaměstnanosti). Příčin tohoto problému je mnoho, velmi obecně můžeme jako hlavní uvést čtyři.

První příčinou je malá motivace k samotnému vstupu na trh práce, která se týká více skupin. Jednou z nich jsou Romové, kteří jsou často zvyklí žít z různých sociálních dávek, které jsou často srovnatelné s výší příjmu, který by jim poskytlo zaměstnání. Další skupinou jsou ženy na rodičovské dovolené a to také zejména kvůli výši rodičovského přídavku (platí to především u žen s nižším vzděláním, které zastávají málo finančně ohodnocené zaměstnání). Druhou příčinu můžeme nazvat jako nedostatečný lidský kapitál. Zejména nedostatečné vzdělání či nízká kvalifikace jsou obecně jedním z hlavních problémů při vstupu na trh práce. Týká se tedy i všech skupin, které jsou zmíněné v diplomové práci. U cizinců sem můžeme zařadit navíc také nedostatečnou jazykovou vybavenost ( jazykovou bariéra - především Vietnamci).

Třetí příčinou nedostatečné participace na trhu práce je u těchto skupin osob diskriminace ze strany zaměstnavatele. Opět se týká více skupin – Romů, starších pracovníků, žen s malými dětmi a osob po výkonu trestu. Poslední příčinou je nedostatek vhodných pracovních míst. I tato příčina se dotýká většiny skupin. V případě žen s malými dětmi je to nedostatek pracovních příležitostí na částečný úvazek, u osob se zdravotním postižením nedostatek vhodně upravených pracovních míst atd. Důsledky nedostatečné participace na trhu práce můžeme identifikovat na velmi obecné úrovni tři hlavní. Prvním jsou hospodářské ztráty, které vznikají především tím, že lidé nepracují a nevytvářejí žádné hodnoty. Druhým důsledkem jsou zvýšené ekonomické náklady ( pasivní politika zaměstnanosti – dávky v nezaměstnanosti, placení pojištění státem..). Posledním, třetím důsledkem, je sociální vyloučení a desintegrace. Uvedené obecné důsledky mají samozřejmě mnoho z nich vyplývajících, dalších, konkrétnějších důsledků.

 

Teoretická východiska

Teorie rovných příležitostí

Sama o sobě je rovnost práv formální a nemůže ovlivnit změnu úrovně statusových nerovností ve společnosti. Moderní státy veřejných sociálních služeb ale usilují o zajištění rovnosti. Protože dosažení plné statusové rovnosti je považováno za nemožné, obhajitelnou alternativou, jak zmírnit dopad těchto nerovností je rovnost příležitostí. Jedná se o pojetí rovnosti liberálně orientované teorie, které našlo inspiraci v učení J.S. Milla. Vychází z předpokladu, že „stát i společenské poměry mají vliv na příležitosti, stejně jako svobodný trh.

Úkolem státu veřejných sociálních služeb je prostřednictvím svých mechanismů vyrovnávat šance slabších. Důraz na rovnost příležitostí potvrzuje existenci nerovností a nižší šance na úspěch pro některé sociální skupiny. Příčinou nerovností nemusí být jen ekonomické, právní či politické bariéry, ale také motivační, kulturní a jiné rozdíly, které mohou rovnost příležitostí jedince omezovat.

Stratifikační teorie

Míra legitimizace sociálních nerovností a jejich přijetí větší částí společnosti souvisí s rozlišením mezi sociální stratifikací a sociální nerovností. Pojem sociální nerovnost se vztahuje k různým projevům a případům sociálně vytvořené nerovnosti mezi lidmi. Sociální stratifikace je institucionalizovaná a stabilizovaná forma sociální nerovnosti lidí. Vztahuje se k existenci oddělených sociálních skupin a vrstev lidí, kteří mají přibližně stejnou společenskou pozici. Uvedené vrstvy se tedy liší v přístupu k moci, k materiálním zdrojům a mají odlišnou společenskou prestiž. V rámci těchto společenských vrstev se postupně utváří společné zájmy a společné vědomí „my“.

Příslušníci určité společenské vrstvy sdílejí společný životní styl, vyznávají podobné hodnoty a normy chování. Vytváří se postupně subkultura vrstvy. Důležité místo v rámci těchto subkultur zaujímají způsoby legitimizace společenské pozice. Sociální stratifikace je tedy systém institucionalizovaných sociálních nerovností, které jsou v rozvrstvené společnosti více méně všeobecně přijímány. Teorie sociální stratifikace umožňuje zařazení jednotlivců do hierarchických vrstev společnosti podle různých životních šancí, které sociální prostředí jedinci nabízí. Předpokladem teorie je skutečnost, že rozvrstvení lidí ve společnosti lze provést podle jednotného kritéria, které je pro společnost významné a dává společenskému životu jednotný řád. Existence takového kritéria je nejslabším článkem současné teorie sociální stratifikace. Který faktor společenské pozice je pro společnost nejdůležitější? Moc, společenská prestiž či bohatství? Tento nejdůležitější faktor bývá označován jako stratifikační dominanta. V zásadě je uplatňováno pět přístupů k definování stratifikační dominanty – společenská prestiž, profese, moc, bohatství a neformální kontakty.

Teorie rolí

Role je jeden z klíčových pojmů ve společenských vědách – vyjadřuje souhrn očekávaných jednání vůči jedinci, který zastává určitou sociální pozici. V rámci teorie rolí můžeme sledovat dva základní přístupy. Jeden vychází ze sociální antropologie a dává strukturální význam rolím umístěným ve společenském systému. Zde se role stává institucionalizovanou skupinou normativních práv a povinností, kterým se jedinec učí v procesu socializace. Druhý přístup je více psychosociální. Je vystavěn na předpokladu, že lidé v sociální struktuře mají různé pozice. Role označují očekávané jednání držitelů těchto pozic. Role lze chápat pouze v kontextu vztahů. Role mohou být připsané (výsledek okolností - věk, pohlaví, rasa), získané (výsledek naší činnosti – vzdělání, postavení) nebo vnucené (výsledek činnosti někoho jiného – vojenská služba, nezaměstnanost).

Teorie fronty

Tato teorie vychází z teorie lidského kapitálu a doplňuje ji o dimenzi stereotypního vnímání určitých sociálních skupin na trhu práce, což vede k diskriminačním praktikám. Podle této teorie odhadují zaměstnavatelé lidský kapitál (kvalifikaci, zkušenosti, spolehlivost atd.) žadatelů o práci a seřazují si je podle odhadovaného potencionálního přínosu. Uchazeče o práci si řadí do pomyslné fronty dle jejich potencionálních přínosů a problémů, které s nimi mohou být. Ti, kteří jsou v tomto ohledu hodnoceni negativně nebo nízko (ať na základě stereotypů či reálně) se dostávají na konec fronty a mají tak jen malou šanci na získání pracovního místa, o které se ucházejí. Tam, kde jsou velké nároky na lidský kapitál, se řadí na konec této fronty ti, u nichž se předpokládá nepřizpůsobivost, neloajalita vůči zaměstnavateli či existence nějakých překážek, které mohou zaměstnavateli bránit plně disponovat najímanou pracovní silou (zhoršený, zdravotní stav, malé děti atd.)

 

Sociální vyloučení

Historie a vývoj přístupu k sociálnímu vyloučení

Poprvé se termín sociální vyloučení objevil v 70. letech ve Francii. Termín byl původně odvozen od „představy společnosti, která je tvořena lidmi vzájemně provázanými právy i povinnostmi, definovanými s ohledem na sdílený morální řád. Lidé, kteří jsou vyloučeni z tohoto morálního řádu, se stávají marginalizovanými v oblasti práce a ve svých vztazích k státu.“ Tento termín se z Francie velmi brzy rozšířil po celé Evropě. V České republice je problém sociálního vyloučení poměrně nový. Před rokem 1989 komunistický režim předstíral, že se mu podařilo všechny sociální rozdíly eliminovat, takže veřejná politika se tímto tématem vůbec nezabývala. Tento termín se tedy v sociálních vědách začal objevovat po roce 1989.

Termín sociální vyloučení není vykládán jednoznačně a má mnohé interpretace (což je pro sociální vědy příznačné). Různé významy má také v různých národních kontextech. Nejvíce je tento rozdíl vidět ve francouzském a anglosaském výkladu. Francouzský koncept zdůrazňuje aspekt solidarity státu a jednotlivce, sociální vyloučení je tedy chápáno jako narušení sociálního pouta mezi státem a jednotlivcem. Tato interpretace čerpá z ideologie francouzského republikánského solidarismu, který se snaží propojit ideje socialismu, státní odpovědnosti s liberálním a humanistickým zájmem o práva jedince a jeho rozvoj. Oproti tomu anglosaská interpretace vychází z humanistického liberalismu a také je spjata s inkluzivním diskurzem, který byl zformulován v roce 1964. Jedná se o  progresivní rozšíření občanských, politických a sociálních práv vyústí do rovného statusu, přičemž občanství se podle něj tedy stává základem sociální integrace ve společnostech kapitalistického typu. Od devadesátých let se v evropském kontextu diskutuje o sociálním vyloučení zejména ve smyslu odepření nebo nerealizace občanských práv.

Další možný pohled na různé výklady sociálního vyloučení vznikl v roce 1998. V jeho rámci jsou předloženy tři různé interpretace sociální exkluze.

RED (Redistributionist Discourse) – jedná se o redistributivní diskurz, který se zajímá především o ty společenské skupiny, které žijí v chudobě a o sociální síly, které chudobu způsobují. Zastánci tohoto pohledu tvrdí, že jedině prostřednictvím redistribuce statků ve společnosti, prostřednictvím zdanění, dávek a služeb lze redukovat chudobu a nerovnost. Tento přístup také zdůrazňuje, že příčinou sociálního vyloučení nejsou osobní postoje nebo morální a kulturní charakteristiky.

MUD (Moral Underclass Discourse) – tento diskurz je moralizující a soustředí se na individuální prohřešky a delikvence v postojích a morálce. Jeho představitelé své argumenty zobecňují na celé sociální skupiny (např. bydlení v deprimované čtvrti je vnímáno jako symptom nedostatku pracovní etiky nebo jiného sociálně patologického postoje). Součástí tohoto diskurzu je důraz na problémy s naplňováním rolí – např.kritika výkonu mateřské či otcovské role. Za zdravé se považují tradiční rysy společenského života.

Oponenti této interpretace argumentují, že vyloučení vlastně vylučují sami sebe tím, že jednají určitým, nesprávný způsobem. Vyloučení jsou tedy ti, kteří si osvojili antisociální chování.

SID (Social Integrationist Discourse ) – sociálně-integrační přístup, který se zaměřuje primárně na placenou práci a přístup na trh práce. Sociální soudržnosti a integrace společnosti je obecně dosahováno prostřednictvím placené práce. Přestože se zdá, že SID má některé podobné charakteristiky jako RED, jeho podstatnou charakteristikou je, že sociální vyloučení chápe převážně jako sociální vyloučení z trhu práce.

Další autoři upozorňují, že koncept sociálního vyloučení není zcela nový a že v mnohém kopíruje koncept chudoby. Přínos vidí zejména v tom, jakým způsobem se starým obsahem pracuje. Uvádějí pět klíčových aspektů, které jsou specifické pro koncept sociálního vyloučení.

Koncept sociálního vyloučení je:

Mulitidimenzionální. Netýká se pouze výše příjmu, ale také mnoha dalších indikátorů životního standardu.

Dynamický. Analýza sociálního vyloučení předpokládá porozumění procesu a identifikaci faktorů, které mohou vyloučení podněcovat nebo naopak podporují jeho odstranění.

Má lokální dimenzi. Deprivace není způsobena pouze nedostatkem osobních zdrojů, ale také nedostatečným vybavením komunity.

Je relativní. Pojem chudoby je orientován primárně na otázky distribuce, nedostatek zdrojů. Koncept sociálního vyloučení se soustředí na poměrové aspekty (neadekvátní sociální participace, nedostatek sociální integrace atd.).

Implikuje větší diskontinuitu s ostatní společností.

Podle Petra Mareše je tradičně sociální exkluzí označována celá řada konkrétních mechanismů a důsledků jejich působení, s nimiž se v jejich různorodých formách setkáváme snad ve všech časově či prostorově určených společnostech. Odsouvání určitých osob a sociálních skupin na okraj společnosti (marginalizace) či mimo ni (exkluze) představovalo vždy pro společnost mechanismus sociální kontroly, jímž společnost zajišťovala konformitu svých členů. Představovalo sankci uplatňovanou proti všem, kdo zpochybňovali a narušovali její řád. Důvodem ke společenskému vyloučení, nebo alespoň ke společenské marginalizaci jedinců i kolektivit, bylo reálné či jen jim připisované porušování právních a etických norem, zvyků, modelů a základních hodnot z jejich strany, nebo i pouhé podezření v tomto směru. Vylučováni nebyli však jen ti, kdo řád dané kolektivity ohrožovali přímo svým jednáním či myšlením, ale i ti, kteří ji ohrožovali svou jinakostí. Sociální vyloučení totiž představuje pro lidské kolektivity také jeden z mechanismů formování a posilování vlastní identity a udržení integrity směrem dovnitř i navenek.

Sociální vyloučení může mít mnoho podob. Extrémní podobou bylo zejména v minulosti upření práva na život, na život v řádu společnosti či vyhnanství. Vyloučené osoby byly také často stigmatizovány. I v moderní společnosti je vyloučení stále nástrojem sociální kontroly, ale má jiné formy a dosah. Moderní koncepty sociálního vyloučení upozorňují především na způsoby, jimiž jsou lidé vylučováni z ekonomického života, z obvyklého životního standardu v dané společnosti, z politické participace, ze sociálního styku atd. Jde o proces vydělování osob z organizací, z nichž je složena společnost a který zbavuje práv a povinností, které jsou s tímto členstvím spojeny. V současnosti je sociální vyloučení chápáno většinou jako ohrožení integrity a sociální koheze dané kolektivity a také zpochybnění společné identity jejích členů. Důležitý je také přesun pozornosti směrem od vertikálních nerovností pojímaných v tradičních termínech sociální stratifikace (nahoře/dole, bohatství/chudoba, moc/bezmoc, privilegia/deprivace, důraz na redistribuci) k nerovnostem horizontálním (uvnitř/vně, separace/participace, důraz na začleňování).

Ale přesto stále často platí, že nebýt uvnitř znamená být dole a naopak. Když tedy sociální exkluze nepochybně stále souvisí s nerovností, není to jen nerovnost ve smyslu klasických stratifikačních teorií, ale nově jsou to také nerovnosti založené na etnické, genderové, kulturní či náboženské odlišnosti, které mohou vést k sociální exkluzi.

Další definicí sociální exkluze je například ta, které charakterizuje její obecně rozšířené pojetí v Evropské unii. V této definici jsou sociálně vyloučení jedinci vymezováni jako obyvatelé/občané společnosti, kteří z důvodů, které nemají sami pod kontrolou, nemohou participovat na obvyklých aktivitách, k nimž by je jejich občanství opravňovalo a na něž aspirují. V této definici je také určen systém, do kterého je žádoucí, aby byli tito vyloučení jedinci integrováni. Přitom se přepokládá nejen silný akcent existence práva těchto jedinců na integraci, ale také existence jejich vlastní vůle být integrováni. Upření práva je přitom hlavní myšlenkou většiny vymezení podstaty sociální exkluze v dnešní společnosti.

Koncept marginalizace a koncept chudoby Koncept sociálního vyloučení čerpá v mnohém z konceptu marginalizace a konceptu chodoby, které mu předcházely. Koncept marginality, jak ji přinesl do sociologie E. Park koncem 20. Let minulého století, se nesl v duchu chápání „margo“ jako hranice, která odděluje různé kulturní světy a marginálů jako jedinců, kteří v těchto světech participují. V 50. Letech popsal David Riesman marginalitu otevřenou a marginalitu skrytou. První forma zahrnuje osoby zakotvené institucionálně ve dvou kulturách, které nejčastěji z jedné kultury pocházejí a do jiné se včleňují. Oproti tomu skrytá marginalizace spočívá v nesouladu identity subjektivně pociťované s identitou očekávanou okolím. Od 60. Let původně kulturní koncept marginality přesouvá pozornost k ekonomickým stránkám života. Dnes se pojem exkluze nevztahuje ke stupňování nerovností,ale k mechanismům, které mají za následek oddělování určitých skupin od hlavního proudu společnosti.

V této době také slovo marginalita nahrazuje výstižnější marginalizace. Koncept marginalizace ztrácí postupně svoji svébytnost a stává se součástí konceptu sociální exkluze vznikajícího v 80. letech. „Hovořit o marginalitě mělo smysl v situaci, kdy problémové skupiny obyvatelstva existovaly ve štěrbinách a trhlinách, čili na okraji společnosti. V těchto dobách se stále ještě očekávalo, že marginální budou do společnosti zpětně integrováni, jakmile daná společnost zbohatne natolik, že bohatství bude moci překapávat až do nejnižších pater sociální pyramidy.

Specifika používaní konceptu marginalizace spočívají zejména v důrazu na dynamiku a postupnost procesu, kterým jsou lidé odsouváni na okraj společnosti a poté z ní vylučováni a v popisu těch mechanismů společnosti, které jsou sociální politikou málo ovlivnitelné (nejčastěji sféra ekonomiky)

Koncept sociální exkluze je s konceptem chudoby stále spojen, i když jeho význam je daleko širší. Ve vztahu k chudobě znamená použití konceptu sociální exkluze zejména přenesení důrazu z absolutní chudoby na relativní a z příjmové chudoby na její multidimenzionalní povahu.

Podle většiny autorů není chudoba uprostřed bohatství paradoxem, ale nevyhnutelným důsledkem koncentrace politické a ekonomické moci a ideologie akcentující zisk a ekonomický růst před uspokojováním potřeb. Příčinou existence chudoby zde není nedostatek zdrojů, ale dominující vzory jejich distribuce. Ohledně termínu chudoby neexistuje jednotná definice. Podle odborníků existují nejméně čtyři diskursy chudoby. Byrokratický, který se věnuje určení hranic chudoby, moralistický, který je o tom, v jakém vztahu jsou chudí k vlastní chudobě, akademický, který chápe chudobu jako důsledek společenských mechanismů a diskurs samotných chudých, který je zejména o vlastní bezmocnosti a způsobech, jak ji překonat.

Koncepty chudoby mohou být vytvářeny podle různých kritérií a mohou se překrývat. Hlavní jsou tyto protikladné dvojice kategorií konceptů chudoby:

Absolutní či relativní – absolutní pojetí je založeno pouze na představě o minimální životní úrovni. Hranice absolutní chudoby se nemění se změnou životního standardu ve společnosti. Relativní pojetí vymezuje chudobu porovnáním se standardy, které existují v dané společnosti. Představuje problém Absolutní koncept (typický pro politickou pravici) se opírá spíše o objektivní vymezování chudoby, relativní (typický pro politickou levici) o subjektivní. V tomto pojetí je chudoba značně identifikována s příjmovou nerovností a nemůže být odstraněna bez odstranění této nerovnosti.

Přímé či nepřímé – přímé koncepty jsou spojeny s kupní silou peněz, odrážejí pocit adekvátnosti příjmu, jsou založeny na spotřebě statků. Nepřímé se opírají o hodnocení disponibilního příjmu.

Objektivní či subjektivní – u objektivních konceptů je hranice chudoby určena zvenčí, na rozdíl od subjektivního vymezení, které je založeno na názorech a pocitech osob, kterých se týká, bez ohledu na mínění ostatní společnosti.

Preskriptivní (stanovené experty) či konsensuální - preskriptivní definice chudoby se zabývají vymezením charakteristik chudých prostřednictvím expertních odhadů. Oproti tomu konsensuální definice jsou založeny na konsensu společnosti o tom, koho za chudého považovat a koho ne.

 

 

 

 

 

 

 

 

Aktivní přístup občanů k obhajobě svých práv a k získávání informací o svých právech

(osoby žijící ve vyloučených lokalitách)

 

Sociální vyloučení a rovné příležitosti II.

  • Dimenze a mechanismy sociálního vyloučení
  • Sociální inkluze a koheze
  • Sociální vyloučení na trhu práce
  • Funkce trhu práce
  • Marginalizace a sociální vyloučení na trhu práce
  • Koncept flexibility trhu práce
  • Reprodukce kvalifikace
  • Faktory ovlivňující marginalizaci na pracovním trhu
  • Dimenze a mechanismy sociálního vyloučení
  • Strukturální podmínky - Segmentace pracovního trhu

 

Příčiny způsobující sociální vyloučení jsou různorodé. Obecně je můžeme rozdělit na příčiny vnější a vnitřní. Vnější příčiny sociálního vyloučení jsou jevy, které jsou mimo dosah a kontrolu vyloučených osob. Jsou dány společenskými podmínkami nebo vycházejí z jednání lidí, kteří se nacházejí vně sociálního vyloučení (tzv. strukturální příčiny - patří sem i trh práce). Vnitřní vlivy jsou výsledkem konání lidí, kterých se vyloučení přímo týká, mohou si svým jednáním situaci vyloučení způsobovat anebo posilovat jeho stávající existenci (příčiny individuální).

Existuje mnoho pokusů o vymezení jednotlivých dimenzí sociální exkluze. Někteří uvádějí ekonomickou dimenzi (nízký příjem a příjmová chudoba, dlouhodobá nezaměstnanost), sociální (rozpady rodin, manželství, kriminalita, bezdomovectví), politickou dimenzi (upírání politických práv, nízká účast ve volbách), komunitní dimenzi (devastované obydlí, nedostupnost služeb), individuální dimenzi (zdravotní handicap, chybějící vzdělání, ztráta sebevědomí), dimenzi prostorovou (koncentrace vyloučených osob v oblastech s kumulací rizikových vlivů) a skupinovou dimenzi (koncentrace charakteristik vyloučení v konkrétních skupinách).

Z výše uvedených charakteristik a definic pojmu sociální exkluze, (které jsou příliš obecné, než aby sloužily k identifikaci jevu sociálního vyloučení v realitě) lze vyvodit základní směry, kterými se lze ubírat, pokud chceme nějakou skupinu či jednotlivce označit jako sociálně vyloučené. Důraz je kladen na dimenze, které se týkají pracovního statusu, protože většina autorů se shoduje, že zaměstnání či jeho absence je zásadním elementem v procesu inkluze či exkluze. Sociální exkluzi nahlíženou optikou sociální kvality můžeme rozčlenit do několika dimenzí:

Chudoba a přístup k sociální ochraně

Vzdělání

Zaměstnání a rekvalifikace

Pracovní podmínky a odborné školení

Bydlení

Zdraví

Služby sociální péče

Komunitní služby

Ke každé dimenzi existují indikátory – u zaměstnání a rekvalifikace jsou to procentuální podíl dlouhodobě nezaměstnaných, procentuální podíl nezaměstnané mládeže, procentuální podíl invalidních lidí bez zaměstnání, procentuální podíl nezaměstnaných, kteří se účastní rekvalifikací, poměr těch, kteří po absolvování rekvalifikace získali zaměstnání. U dimenze pracovní podmínky a odborné školení to jsou – procentuální podíl lidí zaměstnaných na krátkou dobu, procentuální podíl lidí s pocitem „nadbytečnosti“, procentuální podíl pracujících, kteří v posledním roce získali nějaké školení v rámci svého zaměstnání.

Mechanismy sociálního vyloučení jsou nejčastěji uváděny následující:

Prostorové vyloučení – prostorová segregace sociálně vyloučených (ghetta). Hlavními příčinami tohoto vyloučení bývá špatná bytová politika obcí, neexistující koncepce sociálního bydlení. Důsledky – nejistota bydlení, tvorba ghett, slabá sociální kontrola. „Racionální“ adaptace - neplatičství, orientace na přítomnost.

Ekonomické vyloučení – vyloučení z trhu práce. Příčiny – nízká úroveň vzdělání a diskriminace na trhu práce. Důsledky – neuplatnění se na trhu práce, orientace na šedou ekonomiku. Adaptace – práce načerno, motivace ke kriminálnímu jednání.

Sociální vyloučení v užším smyslu – vyloučení ze sociálního kapitálu společnosti. Příčiny - vyloučení ze sociálních sítí majoritní společnosti. Důsledky - uzavřené sociální sítě. Adaptace - orientace na příbuzenské sítě.

Kulturní vyloučení – vyloučení ze sdílení kulturního kapitálu společnosti. Příčiny – vzdělanostní status rodičů, diskriminace na trhu vzdělání (zvláštní školy). Důsledky – nízká úroveň vzdělání, neuplatnění se na trhu práce, nízké vzdělanostní aspirace potomků. Adaptace – vzdělaní není hodnotou, rezignace na vzdělání.

Symbolické vyloučení – stigmatizace sociálně znevýhodněných osob

Politické vyloučení – vyloučení z politických, občanských a lidských práv.

 

Sociální inkluze a koheze

Koncept sociální inkluze je často vnímán jako opak sociální exkluze, s čímž řada autorů nesouhlasí a zdůrazňují, že jde o svébytný koncept, který není od konceptu sociální exkluze beze zbytku odvozen. Mezi sociální exkluzí a inkluzí je spíše dynamický vztah (např. sociální exkluze, zejména ta prostorová, specificky posiluje vnitřní inkluzi a sociální kohezi vyloučených v komunitách nepřátelských vůči svému okolí). Pojem inkluze označuje ve svém

nejširším významu „občanství, občanská práva a povinnosti, kterými by měli disponovat všichni členové společnosti nejen formálně, ale i fakticky. Evropská unie formuluje sociální inkluzi jako proces, který zabezpečuje, že všem, kdo jsou vystaveni riziku chudoby a sociálního vyloučení se dostane příležitosti a zdrojů nezbytných k plné participaci na ekonomickém, sociálním a kulturním životě společnosti a životní úrovně považované ve společnosti kde žijí, za standardní. Rozlišují se tři základní dimenze sociální inkluze –

politická (občanská a sociální práva, politická participace),

ekonomickou (realizovaná prostřednictvím pracovního trhu a sociálního státu) a

občanská (participace na komunitním životě).

Koncepty sociální exkluze a inkluze jsou často spojovány s otázkami sociální koheze. V tomto pojetí se sociální koheze vztahuje k harmonizaci systému založeného na trhu, svobodě podnikání a rovnosti příležitostí s ohledem na hodnoty vnitřní solidarity a vzájemné podpory, zaručující podporu a ochranu všem členům společnosti. Koheze má jak ekonomickou, tak také sociální a morální hodnotu a její narušení vede k ekonomickým, sociálním a morálním ztrátám. Sociální koheze může být také chápána jako určitá podoba sociálního smíru, dosahovaná vyrovnáváním rozdílů a minimalizací rizika sociálního vyloučení. Koncept se snaží

sladit a smířit systém založený na tržních silách a svobodě podnikání se závazky plynoucími z hodnoty solidarity a vzájemné podpory, které by zajišťovaly otevřený přístup k blahobytu a ochraně všem členům společnosti. Sociální koheze je tedy založena na zmírňování nerovností, které jsou považovány za nepřiměřené či nelegitimní, vyžaduje jistou míru redistribuce, která zajistí přiblížení životní úrovně deprivovaných osob standardním podmínkám.

Existuje také pojetí sociální koheze jakožto výsledků lidské aktivity, podle kterého je založena na paměti, sdílených hodnotách, na dlouhodobých přátelských vztazích. Rozporný je koncept sociální koheze v tom, že koheze menších celků může celkovou kohezi jak zesilovat, tak zeslabovat. Dosažení koheze v měřítku celé společnosti může být osudné pro kohezi jejích dílčích částí.

 

Sociální vyloučení na trhu práce

Jako klíčové se dnes jeví sociální vyloučení na trhu práce. S tímto problémem zápasí většina průmyslově rozvinutých zemí. Zaměstnání je obecně považováno za nejlepší ochranu proti sociálnímu vyloučení a sociální práva jsou většinou podmíněna začleněním na trhu práce. Placené zaměstnání je centrálním prostředkem sociální integrace a nástrojem sociální kontroly. Také politika Evropské unie chápe nezaměstnanost nejen jako mechanismus produkující sociální vyloučení, ale i jako jeho základní formu. Inkluze a zaměstnanost jsou vzájemně závislými veličinami a cíle inkluzivní politiky a politiky zaměstnanosti se prolínají a jejich nástroje doplňují. Politika inkluze na trhu práce se může opírat o řadů cílů jako jsou rozvoj lidského kapitálu, zvyšování zaměstnanosti, zvyšování adaptability a flexibility, podpora rovných příležitostí na pracovním trhu, boj proti diskriminaci atd. Placená práce není jen zdrojem příjmu, ale také zdrojem sociálního statusu a identity jedince a základní formou jeho vztahu ke společnosti. Proto ztráta zaměstnání může znamenat ztrátu identity, sebevědomí a nejistotu postavení ve společnosti. Ovšem není možné redukovat mechanismy inkluze pouze na ty, které jsou spojeny s placenou prací, ale inkluzivní společnost musí uspokojit také základní potřeby těch, kteří nemohou najít zaměstnání či nejsou schopni pracovat.

 

Trh práce

Funkce trhu práce

Rozvinuté ekonomiky jsou založeny na efektivním fungovaní instituce trhu. Ekonomická teorie rozlišuje trh výrobků a služeb a vedle něj trh výrobních faktorů, k němuž je řazen i pracovní trh.

Pracovní trh zprostředkovává pracovníkům nejen určitý příjem, ale také sociální status, který je s pozicí na pracovním trhu spojený (dnes je profesní status hlavní komponentou vytvářející status jednotlivce). Takže kromě funkce ekonomické instituce (sytému ekonomických vztahů směny práce za mzdu) je také současně i institucí sociální. Ekonomický pohled na trh práce vyjadřuje koncept poptávky a nabídky. Poptávku po práci charakterizuje její rozsah a struktura rozložená podle sektorů, profesních kategorií a kvalifikačních požadavků. Je závislá především na poměru mzdových nákladů produktu a výnosů z prodeje produktu. Nabídku práce charakterizuje její rozsah a struktura rozložená podle pohlaví. Rovnováha na pracovním trhu se vytváří pomocí interakce nabídky a poptávky. Nabídka práce i poptávka po

práci reagují na cenu práce (mzdu). Bodem rovnováhy na pracovním trhu je bod, kdy se protne při dané úrovni mezd poptávka po práci s nabídkou práce. Z pohledu sociální instituce není trh chápán jako homogenní uzavřený systém regulovaný nabídkou a poptávkou po pracovní síle, ale je interpretován jako trh segmentovaný.

 

Marginalizace a sociální vyloučení na trhu práce

Marginalizace je obecně definována jako protiklad k participaci. Někteří chápou marginalizaci jako nedostatek participace jednotlivců a skupin v těch oblastech, kde se v souladu s normami očekává, že by participovat měli. Z toho vyplývá, že marginalizaci lze interpretovat jako důsledek střetu sociálních norem a stratifikovaného přístupu k různým zdrojům. Kromě již zmíněného normativního rámce jsou pro proces marginalizace klíčové další dva prvky. Objektivní zdroje (objektivní podmínky nezbytné k tomu, aby byla participace efektivně možná – vzdělání, zaměstnání, finanční zdroje) a pak také osobní vlastnosti lidí. Snaha operacionalizovat pojem marginalizace na pracovním trhu, strukturovat marginalizaci jako proces, jeho příčiny, je spojena s problémy, je proto marginalizece na pracovním trhu nejčastěji operacionalizována jako dlouhodobá nezaměstnanost (základní charakteristika pracovních trhů, základní projev marginalizace, který vyplývá z nedostačujících pracovních příležitostí a ze segmentace pracovního trhu), jejíž důsledky mohou být ekonomická exkluze a chudoba a poté také sociální exkluze. Kromě dlouhodobé nezaměstnanosti můžeme identifikovat další projevy marginalizace na pracovním trhu jako jsou podzaměstnanost, opakovaná nezaměstnanost, nejistá a špatně placená zaměstnání. Ale hranice marginality na

pracovním trhu nejsou ostré, vyplývají totiž z interakce mezi sociálními normami a objektivními podmínkami na pracovních trzích, z interakce mezi zdroji, které mají účastníci pracovního trhu k dispozici a také z jejich individuálních aktivit. Mnoho forem marginalizace na pracovním trhu neznamená nutně exkluzi z pracovního trhu – i dlouhodobá nezaměstnanost neznamená ve všech případech definitivní opuštění pracovního trhu a nemusí nutně znamenat exkluzi sociální (nevylučuje různé formy participace na formálním a neformálním pracovním trhu, v šedé ekonomice atd.)

 

Koncept flexibility trhu práce

Problémové fungování soudobých trhů práce může být v nejobecnější rovině viděno z ekonomické perspektivy jako problém vysokých nákladů na práci, či ze sociální perspektivy jako problém negativních sociálních důsledků vysoké nezaměstnanosti. Společným jmenovatelem řešení obou problémů je zejména schopnost přizpůsobení strany nabídky (pracovní síly) dynamice trhu práce (poptávce), proto je požadavek flexibility pracovní síly pokládán za podstatu řešení problému a zasluhuje pozornost.

V globalizovaných postmoderních ekonomikách narůstá objem nejistých zaměstnání. Okruh vytrácejících se a omezovaných jistot pracovníků je přitom relativně široký. Jedná se o následující:

Postavení na pracovním trhu (příležitost k zaměstnání)

Zaměstnání (ochrana proti propuštění)

Práce (myšleno jako kariéra, profese, kvalifikace)

Bezpečnost práce (ochrana proti pracovnímu úrazu)

Reprodukce kvalifikace (příležitost udržet si pracovní dovednosti)

Příjem (garance minimální mzdy atd.)

Tento proces „znejistění“ má závažné sociální důsledky. Někteří autoři hovoří dokonce o termínu „brazilianizace“ pracovních trhů západních společností. Nejčastěji je flexibilita chápána jako rychlost a rozsah přizpůsobení změnám na trhu práce. Rozlišujeme více typů flexibility

externí numerická flexibilita, kterou charakterizuje přizpůsobení počtu pracovníků, zachovává výši mzdy redukcí zaměstnanosti.

mzdová či finanční flexibilita spočívající v uplatnění principu trhu (mzda je utvářena pouze interakcí poptávky a nabídky po práci), zachovává zaměstnanost přizpůsobením výše mzdy.

časová flexibilita, flexibilita v pracovní době (částečné úvazky, noční a víkendové práce), zachovává zaměstnanost redukcí pracovních úvazků.

funkční flexibilita – organizační přizpůsobení, výcvik pracovníků podle potřeb trhu, zvyšuje jistotu pracovního místa.

Vztah mezi flexibilitou a jistotou na pracovních trzích je relativně komplexní. Lze říci, že soudobá dynamika trhů práce rozvolnila vztah mezi stabilitou a jistotou zaměstnání. Aktéři na trhu práce reagují na nejistoty na trhu práce snahou o redistribuci rizik – přenos rizik na specifické segmenty trhu práce a na specifické kategorie pracovníků. Tento jev byl už dříve definován jako dualizace pracovních trhů. Diferenciace rizik probíhá v závislosti na kvalitách lidského i sociálního kapitálu a míra segmentace trhu práce s jeho narůstající flexibilitou stoupá. Právě možnost a schopnost potencionálních pracovníků volit mezi různými formami flexibility se stává důležitým kritériem odlišující primární a sekundární trh práce. Ztráta jistot na trhu práce a požadavky flexibility nejvíce postihují pracovníky na sekundárních pracovních trzích a důsledkem je nízká mzda, přerušovaná pracovní kariéra, neformální zaměstnávání a

dlouhodobá nezaměstnanost.

V České republice, tak jako v ostatních postkomunistických zemích, přinesla mimořádnou míru mzdové flexibility první etapa transformace (1990 -1992). V druhé etapě (1993 – 1997) byla flexibilitě vystavena zejména místa v sekundárním sektoru. Trh práce se při nízké nezaměstnanosti silně segmentoval, což bylo poznat například. V důsledku tlaku vysoce mobilního kapitálu na pracovní náklady v ekonomikách vystavených globální soutěži narůstá jednak váha dočasných a legislativně špatně chráněných míst, tak zejména váha neformálního sektoru a nelegálních zaměstnavatelských praktik.

Po roce 1998, v důsledku nástupu opožděné tržní transformace a v důsledku deregulace strany poptávky po práci, došlo k další vlně externí numerické flexibilizace a to i na primárních trzích (v rozmezí let 1997 – 2000 5% pracovní síly odešlo z pracovního trhu, plus 1% odešlo do předčasného starobního důchodu).

 

Faktory ovlivňující marginalizaci na pracovním trhu

V procesu marginalizace na pracovním trhu se kumulují vlivy makro i mikroekonomických, sociálních a kulturních faktorů. Lze je rozdělit do dvou hlavních skupin – první je komplex strukturálních podmínek a druhou kulturní charakteristiky a behaviorální strategie aktérů.

 

Strukturální podmínky

Segmentace pracovního trhu

Teorie segmentace pracovního trhu vznikala ve Spojených státech od 50. Let minulého století. V této teorii není pracovní trh chápán jako homogenní uzavřený systém regulovaný pouze nabídkou a poptávkou po pracovní síle. Segmentací jsou souhrnně označovány sociální procesy, které vedou jak ke vzájemnému oddělení určitých skupin prací či sektorů pracovního trhu, tak i k rozlišení rozdílných sociálně determinovaných příležitostí různých jednotlivců a skupin, a v důsledku toho k selekci mezi nimi v přístupu k těmto pracím či sektorům pracovního trhu.

Zdrojem segmentace pracovního trhu je především

Heterogenita a diferenciace prací – různé typy prací se odlišují úrovní požadované kvalifikace, intelektuální či fyzickou náročností, úrovní pracovních podmínek, mezd, možnostmi přístupu k těmto pracím, možnostmi jejich udržení. Tyto odlišnosti podmiňují jednak typ, obsah činnosti, ale také regionální a sektorové ekonomické struktury, nestejná úroveň technologického rozvoje atd. Mohou se přidat také bariéry mobility profesní a prostorové, které spočívají v dalších sociálně-ekonomických podmínkách (regionální ekonomické rozdíly, možnosti dalšího vzdělávání atd.), které heterogenitu prací posilují.

Heterogenita a diferenciace pracovníků – jejich rozdílná kvalita ovlivněná zejména jejich kvalifikací, z které vyplývá rozdílná pozice na trhu práce, z pohledu zaměstnavatele pak jejich rozdílná mezní produktivita. Vytváření segmentů pracovního trhu tedy ovlivňují technologické charakteristiky a ekonomické podmínky práce, heterogenita pracovníků, sociální struktury, instituce, normy atd. Segmentace pracovního trhu pak zpětně posiluje sociální nerovnosti, vytváří bariéry mobility a flexibility pracovního trhu a upevňuje jeho heterogenitu.

Nečastěji je segmentace prezentována jako dichotomie mezi primárními a sekundárními trhy práce. Na primárním trhu práce se nacházejí lepší a výhodnější pracovní příležitosti s vyšší prestiží, které poskytují dobré možnosti profesionálního růstu i lepší pracovní podmínky. Tato pracovní místa poskytují relativní bezpečí před ztrátou zaměstnání. Je zde snazší zvýšit si kvalifikaci, práce je relativně dobře placená a je zde zajištěn i růst mezd. Také je zde relativně nízká fluktuace. Oproti tomu sekundární trh práce je charakterizován pracovními místy s nižší prestiží a nižší mzdovou úrovní. Je to trh méně stabilních pracovních příležitostí a jeho pracovníci se častěji stávají nezaměstnanými (na druhé straně je zde snazší získat nové zaměstnání než na primárním trhu). Je zde velká fluktuace pracovníků a malá možnost zvýšení kvalifikace, což znemožňuje přechod na primární trh práce. Úroveň nezaměstnanosti ovlivňuje více mzdovou hladinu v sekundárním než primárním sektoru. Na sekundárním pracovním trhu se koncentrují zejména ženy, hodně mladí nebo naopak staří lidé, osoby se zdravotním znevýhodněním a příslušníci etnických minorit.

Dalším možným hlediskem segmentace trhu práce je podle rozlišení mezi formálním a neformálním trhem práce. Formální trh představuje trh oficiálních pracovních příležitostí, který je kontrolovaný společenskými institucemi sloužícími k jeho regulaci. Oproti tomu neformální trh je mimo kontrolu těchto institucí. Oba trhy jsou propojeny a kdo má lepší postavení na formálním trhu práce, tomu se otevírají lepší podmínky pro uplatnění na trhu neformálním. Můžeme rozlišovat také mezi interním trhem práce uvnitř jednotlivých podniků a externím trhem, na kterém si tyto podniky navzájem konkurují. Existují však také koncepce, které prezentují vícesegmentované pracovní trhy. Někteří odborníci rozvinuli segmentační model tak, že rozlišili jak uvnitř interního, tak uvnitř externího pracovního trhu primární a sekundární sektor, čímž definovali čtyři sub-trhy práce.

Osa primární – sekundární je v tomto modelu hierarchická a představuje rozlišení podle jistoty zaměstnání, pracovních podmínek, odměňování a odpovědnosti (sociální osa pracovního trhu).

Osa interní – externí je horizontální a rozlišuje podle podstaty činností, dovedností, kvalifikace (technická osa trhu práce).

 

Začleňování znevýhodněných

Začleňování znevýhodněných skupin na trhu práce a sociální ekonomika

 

Sociální ekonomika je relativně novým typem ekonomických činností, který v sobě spojuje jednak sociální, jednak ekonomické cíle. Rozvoj sociální ekonomiky autorka této práce považuje za velmi důležitý a hodný celospolečenské podpory, protože může být odpovědí na otázky týkající se udržitelného rozvoje, sociálního začleňování a rovných příležitostí ve společnosti.

Převažující tržní ekonomika přináší kromě ekonomického rozvoje také celou řadu negativních sociálních a environmentálních jevů, které je nutné nákladně řešit, které ekonomiku i celou společnost oslabují a vyčerpávají veřejné rozpočty.

Sociální problémy se v tradičně pojatých sociálních státech řeší přerozdělováním zdrojů ve prospěch osob potýkajících se se sociálními událostmi. V České republice veřejná správa a samospráva za tímto účelem zabezpečuje finanční pomoc jednotlivcům nebo dotacemi podporuje sociální služby, které mají problémy jednotlivců řešit. Tato státem podaná pomocná ruka však není všemocná a všudypřítomná.

Jak se ukazuje nejen v rozvojových zemích, je výhodnější hladovějícího naučit rybařit, než mu darovat rybu. Stejně tak se ve společnostech vyspělých zemí zejména v západní Evropě klade stále větší důraz na rovné příležitosti ve vzdělání a rovné šance na pracovní uplatnění s cílem zaměstnat co největší část populace v produktivním věku. Integrace znevýhodněných skupin na pracovní trh je zde vnímána jako klíčový způsob řešení různých sociálních problémů, protože dlouhodobá nezaměstnanost kromě snížení životní úrovně a ztráty pracovních návyků často vede také k sociální izolaci a k rozvoji a prohlubování dalších psychosociálních problémů, které vyžadují intervenci státu.

Je zřejmé, že tržně orientovaná ekonomika není už z principu schopná v dostatečné míře začlenit na pracovní trh skupiny sociálně, zdravotně nebo ekonomicky znevýhodněné. Pro společnost a stát je ale přínosné tyto znevýhodněné skupiny na pracovní trhy integrovat. Na důležitost sociálního začleňování a zvyšování zaměstnanosti se zaměřuje také Evropská unie v Lisabonské strategii, podle níž se měla EU stát do roku 2010 „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou světa, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností“. K dosažení tohoto cíle je mimo jiné třeba směřovat investice do boje proti sociálnímu vyloučení a rozvoje lidských zdrojů prostřednictvím vzdělávání a aktivní politiky zaměstnanosti. Na boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení zvyšováním zaměstnanosti se zaměřuje ve své prioritě inkluzivního růstu také rozvojová strategie Evropa 2020.

Sociální ekonomika se rozvíjí v západní Evropě od 80. let 20. století jako nenásilné a efektivní řešení nezaměstnanosti osob nějakým způsobem znevýhodněných na pracovním trhu. Reaguje svou činností také na společenskou poptávku po službách a zboží s důrazem na princip trvale udržitelného rozvoje a šetrné využívání materiálních, finančních a lidských zdrojů.

Je nesporné, že nezaměstnanost, pokud je nedobrovolná a dlouhodobá, má na jedince i společnost významně negativní dopady a vede k sociálnímu vyloučení. Pracovní uplatnění a seberealizace jsou také velmi významnými faktory životní spokojenosti a mohou být nejdůležitějšími vlivy pro formování identity jedince. Osoby se zdravotním a jiným znevýhodněním mají méně příležitosti pro smysluplné pracovní uplatnění a vstup na pracovní trh je pro ně obtížnější.

Tento materiál si klade za cíl představit sociální ekonomiku a sociální podnikání v Evropě i v ČR jako příležitost pro rozvoj společnosti, zmírnění sociální exkluze, snížení nezaměstnanosti a jejích negativních dopadů a obohacení tradičně pojaté tržní ekonomiky. První kapitola teoretické části této práce se věnuje především vyjasnění základních pojmů. Druhá a třetí kapitola představuje pojetí sociální ekonomiky v Evropské unii a České republice. V další kapitole se autorka zaměřuje na definici znevýhodněných skupin na trhu práce, nezaměstnanost a její důsledky a inkluzivní přístupy sociální politiky, především na aktivní politiku zaměstnanosti v České republice.

 

Vymezení základních pojmů

Pojem sociální ekonomika (SE) dosud není vymezen v právním řádu ČR a definice SE stále prochází vývojem a mezioborovou diskuzí. Termín je pojímán dvěma způsoby. Jednak jako tzv. třetí sektor ekonomiky, jehož primárním cílem není zisk, jako je tomu v soukromém ziskovém sektoru, ale není součástí ani veřejného sektoru, státu. SE se podle tohoto pojetí uskutečňuje v prostoru mezi tržní ekonomikou, státem a veřejnými institucemi a občany státu.

Může být definován také úžeji jako oblast sociálního podnikání skrze charakteristiky sociálního podniku. Rozdíly v pojetí jsou také v jednotlivých evropských státech. Pro potřeby této práce uvedu několik nejvýznamnějších definic tak, jak je chápána v ČR a v zahraničí.

Rozpor v terminologii může způsobovat rozdílný překlad a pojetí termínů economics a economy v angličtině. V češtině jsou jednoznačné pojmy ekonomie (věda) a ekonomika (hospodářství, hospodaření), v angličtině je možné použít pro pojem ekonomika termíny economy i economics, slovo economics znamená také ekonomie.

 

Koncept sociální ekonomiky - Sociální ekonomie

Sociální ekonomie je vědní obor zabývající se srovnávacím výzkumem vzniku, vývoje, významem a úlohou subjektů sociální ekonomiky, jejich vztahem k ostatním subjektům ekonomiky, (veřejné tržní regionální, národní i mezinárodní. Sociální ekonomie je nejen nová ekonomická disciplína, ale také multidisciplinární obor hledající souvztažnosti a podmíněnost s dalšími ekonomickými, antropologickými, politologickými, psychologickými a sociologickými teoriemi.

 

Třetí sektor

Sociální ekonomika úzce souvisí s vymezením třetího sektoru. „Třetí sektor (též občanský sektor, též neziskový sektor) kromě nevládních neziskových organizací zahrnuje i organizace příspěvkové, rozpočtové, odbory, politické strany a hnutí, zájmová sdružení právnických osob, družstva (pokud jsou zřizována za jinými účely než podnikání), nepodnikatelské obchodní společnosti (například společnosti s ručením omezeným, pokud jsou zřízeny k jiným účelům než k podnikání, případně i právnické osoby zřizované samostatnými zákony (například Česká akademie věd, Česká televize, Český rozhlas).

V tomto pojetí, které má svůj původ ve Francii, se pojmy třetí sektor, občanský sektor, neziskový sektor a sociální ekonomika prolínají. Činnost třetího sektoru založená na solidaritě a myšlenkách humanismu zakotvených ve Všeobecné deklaraci lidských práv je uskutečňována jednotlivci, kteří se sdružují do organizací (subjektů). Subjekty třetího sektoru organizují dobrovolnictví, zabezpečují služby například dříve zajišťované státem, stávají se partnerem státu v oblasti integrace a zaměstnávání znevýhodněných skupin obyvatel, reagují na potřeby ve společnosti, které není schopen uspokojovat stát a nebo ziskový sektor.

 

Charta sociální ekonomiky

V roce 1980 byla ve Francii sepsána Charta sociální ekonomiky, která definuje hlavní hodnoty sdílené subjekty sociální ekonomiky:

  • demokratický princip je prosazován jako základní prvek řízení;
  • princip jeden člověk – jeden hlas je pravidlo rozhodování;
  • princip svobodného zapojení členů v organizaci;
  • vzdělávání a informovanost je prostředkem posilování vztahů mezi členy;
  • právo na rozvoj každého subjektu;
  • právo pozitivního přebytku. Ten nesmí být použit pro osobní zisk, ale musí sloužit společnému zájmu členů nebo zájmu organizace.

 

Různá pojetí sociální ekonomiky

Pojetí sociální ekonomiky a jejích subjektů společnosti CIRIEC

Podle definice společnosti CIRIEC (Mezinárodní centrum pro výzkum a informace o veřejné, sociální a družstevní ekonomice), je sociální ekonomika „souborem soukromých formálně organizovaných, v rozhodování autonomních podniků, založených na svobodné možnosti členství, za účelem naplňování potřeb svých členů skrze produkci zboží a poskytování služeb, pojištění a financí.

Proces rozhodování a rozdělování zisku nebo přebytku mezi členy není přímo spojen s kapitálem nebo příspěvkem poskytnutým členy, každý člen má jeden hlas. Do oblasti sociální ekonomiky patří také soukromé formálně organizované společnosti, autonomní v rozhodování a založené na svobodné možnosti členství, které produkují netržní služby pro domácnosti a jejichž případné přebytky nemohou být užívány ekonomickými subjekty, které je financují, provozují nebo řídí.

Subjekty sociální ekonomiky mohou mít různou podobu a právní formu. Je možné je rozdělit na subjekty v tržním nebo obchodním sektoru a subjekty netržního sektoru. Základní charakteristikou je však jejich hlavní účel –naplňování potřeb osob spíše než zhodnocování kapitálu investorů.

Tyto podniky mají další společné rysy:

  • jsou soukromé, tedy nejsou řízené veřejným sektorem;
  • jsou formálně organizované, tedy mají právní identitu;
  • jsou autonomní v rozhodování, samy řídí a organizují své aktivity;
  • členství je založeno na svobodné volbě, není povinné;
  • rozdělování zisků nebo přebytků není úměrné vloženému kapitálu nebo příspěvkům členů, ale závisí na jejich činnosti v organizaci;
  • ekonomická aktivita směřuje k vyhovění potřebám osob, rodin nebo domácností, jsou to organizace lidí, nikoliv kapitálu, pracující s kapitálem, ale nikoliv pro něj.8

 

 

 

Pojetí sociální ekonomiky sítě REVES

Jiná definice definici převzatá ze zakladatelské charty Evropské sítě měst a regionů sociální ekonomiky REVES uvádí, že sociální ekonomika je součástí ekonomiky, kterou tvoří na státu nezávislé subjekty, jimiž jsou organizace a podniky, které produkují statky a služby obchodního i neobchodního charakteru se sociálním cílem. Uplatňují demokratickou účast svých členů a zaměstnanců, sledují cíle solidarity a obecného zájmu a nerozdělují svůj zisk mezi podílníky. Cílem činnosti sociálních podniků je poskytování sociálních a environmentálních produktů a služeb a nebo snaha o ekonomické činnosti s pozitivními vlivy na společnost a životní prostředí a používání postupů či metod práce, které mají významný sociální přínos.

Organizace REVES pod pojem sociální ekonomika zahrnuje družstva, vzájemné společnosti, asociace, nadace a všeobecně takové organizace, které při své činnosti před kapitálem upřednostňují význam a přínos jednotlivce, sociálních cílů, dobrovolného a otevřeného členství, demokratických principů, solidarity a odpovědnosti, souladu v zájmech členů s obecnými zájmy, autonomního řízení a udržitelného využívání přebytků.

 

Pojetí sociální ekonomiky sítě EMES

Na tomto místě je třeba zmínit také práci Evropské výzkumné sítě EMES, která se zabývá definováním třetího sektoru z širšího hlediska. Prezident výzkumné sítě, zde uvádí, že koncept sociální ekonomiky se rozvíjel již v 19. století, kdy vznikaly různé typy organizací a podniků jako reakce na problémy s transformací ekonomického systému. Vznikaly družstevní společnosti za účelem vzájemného prospěchu, které zajišťovaly produkci, spotřebu nebo například přístup k úvěrům, zdravotní péči a dalším službám na spravedlivější a demokratičtější bázi.

V dnešní době sociální ekonomika podle něho zahrnuje družstevní a pojišťovací společnosti, nadace a různé neziskové organizace, založené na principech třetího sektoru. Jejich primárním cílem je sloužit potřebám členů těchto organizací nebo širšímu veřejnému zájmu, nikoliv maximalizace a rozdělování zisku společníkům. Odlišují se také od veřejného sektoru. Ačkoliv neziskové organizace mohou dostávat dotace z veřejných zdrojů, aby plnily svůj účel, jsou to samostatně řízené soukromé organizace dodržující pravidlo „jeden člen, jeden hlas“

 

Pojetí sociální ekonomiky organizace Social Economy Europe

Další organizací zabývající se výzkumem a rozvojem sociální ekonomiky na celoevropské úrovni je Social Economy Europe, založená v roce 2000 pod názvem CEP-CMAF. Jejím cílem je podporovat rozvoj subjektů sociální ekonomiky a posilování politického a právního uznání sociální ekonomiky, družstev, vzájemných společností, sdružení a nadací na úrovni Evropské unie.

Subjekty sociální ekonomiky podle organizace Social Economy Europe reagují na potřeby lidí ve všech společenských oblastech. Jsou pro ně charakteristické hlavně cíle a metody: je to způsob podnikání, který spojuje obecný zájem, ekonomickou výkonnost a demokratické fungování. Úspěšné sociální podniky vytvářejí pracovní příležitosti. Mají schopnost čelit současným problémům tím, že kombinují manuální práci, používání nových technologií a sociální integraci nejvíce ohrožených skupin. Sociální podniky v sobě spojují ekonomickou a sociální dimenzi podnikání a v globalizované ekonomice představují stabilizační prvek. Sociální ekonomika se zaměřuje především na tyto oblasti:

sociální zabezpečení a sociální a zdravotní služby

  • pojišťovací služby
  • bankovní služby
  • služby na úrovni obcí (čištění, opravy, údržba zelených ploch a bydlení, doprava atd.)
  • vzdělávání, odborná příprava a výzkum
  • kultura, sport a volnočasové aktivity
  • cestovní ruch
  • energie
  • ochrana spotřebitelů
  • průmyslová výroba
  • zemědělská výroba
  • řemeslná výroba
  • stavebnictví, péče o životní prostředí a družstevní bydlení.

 

Sociální ekonomika a Evropská unie

Pojetí sociální ekonomiky Evropskou unií

Sociální ekonomika a sociální podnikání jsou významně podporovány politikou Evropské unie, především v rámci podpory malých a středních podniků. Evropská komise přejímá definici SE vytvořenou organizací EMES, když pojímá SE spíše jako třetí sektor ekonomiky, kam zahrnuje družstva, neziskové organizace, občanská sdružení, nadace, vzájemné fondy a sociální podniky. Činnost těchto subjektů je založena na účasti členů těchto společností a společenské solidaritě a společným cílem je všeobecný veřejný zájem. Sociální podniky jsou podle Evropské komise charakterizovány významnou osobní účastí členů na řízení společnosti a jejich primárním cílem není vytváření zisku pro majitele nebo akcionáře.

Sociální podniky svojí činností přispívají k implementaci důležitých cílů EU zejména v oblastech zaměstnanosti, sociální soudržnosti, regionálního rozvoje, ochrany životního prostředí, ochrany spotřebitelů a politiky sociálního zabezpečení. Evropská komise dále uvádí, že podíl podniků sociální ekonomiky na celkovém množství v EU je 10% v celkovém počtu 2 milionů podniků a zaměstnává více než 11 milionů placených zaměstnanců, což představuje 6% ekonomicky aktivního obyvatelstva EU. Z nich je 70% zaměstnáno v neziskových sdruženích, 26% v družstvech a 3% ve vzájemných fondech. Subjekty sociální ekonomiky jsou přítomny ve všech ekonomických odvětvích, například v bankovnictví, pojišťovnictví, zemědělství, řemeslných a komerčních službách, zdravotnictví a sociálních službách.

 

Charakteristika sociálních podniků

Podle Evropské komise patří mezi společné rysy sociálních podniků následující principy:

  • přispívají k efektivnější konkurenci na trhu, podporují solidaritu a soudržnost
  • jejich primárním účelem není tvorba zisku, jejich činnost z principu směřuje ve prospěch zúčastněných stran
  • většinou jsou řízeny na principu solidarity a vzájemnosti na základě pravidla „jeden člověk –jeden hlas“
  • jsou flexibilní, inovativní a přizpůsobují se aktuální společenské a hospodářské situaci
  • jsou založeny na odhodlání a aktivní účasti, často také na dobrovolné účasti.

 

Opatření na podporu sociální ekonomiky

V usnesení Evropského parlamentu přijatém v únoru 2009 o sociální ekonomice je zřetelná snaha podporovat rozvoj sociální ekonomiky vytvářením specifických podmínek a legislativními úpravami. Evropský parlament uznává koncepci SE, chápe význam SE pro ekonomický systém a považuje ji za klíčový prostředek pro plnění cílů Lisabonské strategie, protože SE vytváří a udržuje kvalitní pracovní příležitosti, podporuje demokratické fungování podnikání, sociální odpovědnost a aktivní začleňování ohrožených skupin. Evropský parlament v této rezoluci vyzývá Evropskou komisi a členské státy EU ke všeobecné podpoře sociální podniků a spolupráci veřejné správy a sociálních podniků na lokální úrovni za účelem řešení místních problémů, protože sociální podnikání zlepšuje situaci na trhu práce, zajišťuje služby komunitní péče a přispívá k podpoře místního rozvoje a sociální soudržnosti.

Kromě vyjádření všeobecné podpory sociální ekonomiky v členských státech je zde kladen důraz také na ekonomickou soběstačnost sociálních podniků, snižování závislosti na dotacích a udržitelnost SE. Dále je zde vyzdvižena důležitost zvyšování povědomí o SE, vzdělávání a nutnost spolupráce veřejné správy se sociálními podniky.17

 

Evropský hospodářský a sociální výbor

V rámci legislativních orgánů Evropské unie se tématu sociální ekonomiky věnuje Evropský hospodářský a sociální výbor -EHSV  (European Economic and Social Committee -EESC), který umožňuje zástupcům zájmových skupin formálně vyjadřovat své názory, které jsou poté z tohoto poradního orgánu předávány Evropské komisi, Radě a Parlamentu.

Členové EHSV jsou nominováni vládami členských zemí a vybíráni ze tří zájmových skupin –zaměstnavatelů, zaměstnanců a zástupců různých zájmů. Zástupci různých zájmů jsou z organizací malých a středních podniků, zemědělské a řemeslné výroby, ale také svobodných povolání, uměleckých, vědeckých, ekologických a vzdělávacích společností, sdružení zastupujících zájmy rodin, osob se zdravotním postižením a spotřebitelů. Kategorii sociální ekonomiky zde zastupuje 39 členů z různých subjektů SE v čele s mluvčím, kterým je Miguel Ángel Cabra de Luna.

Podpora rozvoje sociální ekonomiky a malých a středních podniků je významným trendem současné evropské politiky v oblasti ekonomické i sociální, v evropské strategii na příští desetiletí je také zdůrazňována potřeba rozvíjet udržitelnou vzdělanostní ekonomiku a inkluzivní společnost, bojovat proti chudobě a sociálnímu vyloučení. V rámci podpory malých a středních podniků je zřetelná nutnost změny legislativy a snížení administrativní zátěže. V některých členských zemích jsou na rozvoj sociální ekonomiky a vznik sociálních podniků cíleny prostředky z Evropského sociálního fondu. Evropská unie také ve spolupráci s organizacemi zaměřenými na výzkum sociální ekonomiky pořádá konference a odbornésemináře.

 

Sociální ekonomika v ČR v hodnocení EU

Ve zprávě Rakouského Institutu pro výzkum malých a středních podniků o sektoru sociálního podnikání v Evropě je v části o České republice poukazováno na to, že sociální podnikání není oficiálně definováno v české legislativě, proto je také obtížné získat o sociálních podnicích komplexní data. Podle údajů Ministerstva práce a sociálních věci bylo v ČR v roce 2005 49 družstev, kde více než 50% zaměstnanců mělo zdravotní znevýhodnění.

V této výzkumné zprávě se mezi sociální podniky zahrnují také poskytovatelé sociálních služeb a neziskové organizace s různým předmětem činnosti. Sociální podniky jsou zakládány za účelem vyrovnávání negativních dopadů tržní ekonomiky, zejména vysoké nezaměstnanosti znevýhodněných osob. Specifickou skupinou nezaměstnaných jsou osoby s nízkou úrovní vzdělání nebo bez kvalifikace. Sociální podniky v ČR vznikají mimo jiné také jako reakce na všeobecný trend stárnutí populace, který vytváří vysokou poptávku po službách sociální péče.20

Kromě některých institucí s celostátní působností a mezinárodními vazbami jsou v ČR převážně menší sociální podniky. Je to způsobeno jejich místním zaměřením, těžko předvídatelným přístupem k finančním zdrojům, ale také nejasnými majetkovými strukturami. Převažují neziskové organizace působící v oblasti poskytování sociálních služeb, které jsou dotovány státem. V oblasti zaměstnávání zdravotně postižených hrají významnou roli družstva. Na rozvoj sociální ekonomiky má výrazně pozitivní vliv možnost financování činnosti ze strukturálních fondů EU.

 

Sociální ekonomika v České republice

Sociální ekonomika není v ČR zakotvena v legislativě. Vymezení pojmu sociální ekonomiky se věnují zejména neziskové organizace, které provozují sociální firmy anebo jejichž cílem je zvyšování povědomí o SE a výzkum v této oblasti.

Za účelem definování sociální ekonomiky a stanovení principů sociálního podniku vznikla v ČR za podpory Evropského sociálního fondu v rámci Inciativy Společenství EQUAL 2004-2006 při Národní tematické síti C „Posilování sociální ekonomiky, zejména komunitních služeb“ národní expertní skupina pro sociálně-ekonomické aktivity (NESEA). Skupinu tvořili zástupci akademické sféry, nadací, odborníci zabývající se sociální ekonomikou a zástupci rozvojových partnerství sdružených v tématické síti.

 

 

Pojetí sociální ekonomiky

Definice sociální ekonomiky vytvořená v rámci expertní skupiny při Národní tematické síti C, která je uvedena na portálu socialni-ekonomika.cz provozovaném společností Nová ekonomika, o. p. s., charakterizuje sociální ekonomiku jako „souhrn autonomních soukromých aktivit, uskutečňovaných různými typy organizací, jejichž cílem je služba členům nebo místní komunitě především prostřednictvím podnikání. SE je orientovaná na řešení otázek nezaměstnanosti, sociální soudržnosti a místního rozvoje. Vzniká a rozvíjí se na principu trojího prospěchu –ekonomického, sociálního a environmentálního. SE umožňuje občanům aktivně se zapojit do rozvoje regionu. Vytváření zisku/přebytku sociálního podniku je žádoucí, není však primárním cílem. Případný zisk je přednostně užíván k rozvoji aktivit organizace a pro potřeby místní komunity. Vnitřní vztahy v sociálních podnicích směřují k maximálnímu zapojení členů/pracovníků do rozhodování a k samosprávě, vnější vztahy s okolím posilují sociální kapitál. Právní forma subjektů není rozhodující, principiálním je sledování obecně prospěšných cílů uvedených ve stanovách. Subjekty sociální ekonomiky jsou sociální podniky a organizace podporující jejich činnost v oblasti vzdělávání, poradenství a financování.“

Sociální ekonomika přispívá k účinné tržní konkurenci, nabízí potenciál pro vytváření nových pracovních míst a nových forem podnikání a zaměstnanosti, vychází převážně z aktivit členské základny, podporuje zapojování občanů a dobrovolnickou práci, posiluje solidaritu, soudržnost a procesy sociální inkluze minoritních sociálních skupin do majoritní společnosti. Působí preventivně proti rozvoji negativních sociálních jevů, přispívá k rozvoji regionů uspokojováním místních potřeb místními subjekty a zvyšuje zaměstnanost osob zdravotně či sociálně znevýhodněných.24

Sociální ekonomika představuje také protiváhu tržní ekonomiky ve smyslu vyrovnávání nerovností, které tržní ekonomika, tedy podnikatelská činnost za účelem zisku, ve společnosti vytváří. SE reaguje na problémy související s globalizací, změnou požadavků na pracovní síly a rozvíjí sociální soudržnost a solidaritu. Je to „soustava opatření směřujících ke zmírňování sociálních rozdílů mezi jednotlivci i celými skupinami lidí a mezi regiony, v nichž lidé žijí a působí.

Sociální ekonomika reaguje na společenské problémy znevýhodněných skupin nabídkou uplatnění prostřednictvím integrace na pracovní trh. Mezi znevýhodněné skupiny na trhu práce patří osoby s nejrůznějším zdravotním nebo mentálním znevýhodněním, osoby v sociální tísni, příslušníci etnických menšin, cizinci, osoby potýkající se se závislostí na návykových látkách, osoby propuštěné z výkonu trestu, rodiny s malými dětmi, senioři a další. Služby sociální integrace pro tyto skupiny není možné dostatečně finančně zabezpečit prostřednictvím státu a státem dotovaných sociálních služeb. Tím je přirozeně vytvořen prostor pro rozvoj sociální ekonomiky.

 

Podpora sociální ekonomiky ze strukturálních fondů

Pojetí SE v ČR významně ovlivňuje v současnosti nejdůležitější zdroj finančních prostředků vyčleněný na vznik a rozvoj sociálních firem –strukturální fondy Evropské unie. Rozvoj sociální ekonomiky je podporován z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost v prioritní ose 3 Sociální integrace a rovné příležitosti. V oblasti podpory 3.1 Podpora sociální integrace a sociálních služeb ve výzvě „Sociální ekonomika“ bude celkově rozdělena částka téměř 250 milionů Kč na neinvestiční projekty s cílem podpořit vznik a rozvoj nových podnikatelských aktivit zaměřených na sociální podnikání, které umožní osobám ohroženým sociálním vyloučením nebo osobám sociálně vyloučeným vstup na trh práce a do podnikatelského prostředí a jejich začlenění do společnosti. Sociální podniky mohou žádat také o investiční prostředky z Evropského fondu regionálního rozvoje (European Regional Development Fund -ERDF) v rámci Integrovaného operačního programu v oblasti intervence 3.1c „Investiční podpora sociální ekonomiky“.

Podpořené podnikatelské aktivity by měly být v budoucnu ekonomicky samostatné a konkurenceschopné. Tato finanční podpora má vytvářet příležitosti pro zaměstnávání a sociální začleňování osob znevýhodněných na trhu práce, pomoci definovat optimální model sociálního podnikání v prostředí České republiky a tím vytvořit prostor pro rozvoj sociální ekonomiky jako standardního nástroje sociální politiky a podpory podnikání.

Za sociální podnik pro účely této výzvy je považován podnik, kde je 30% zaměstnanců z cílových skupin, zaměstnanci jsou v maximální možné míře zapojováni do rozhodování a případný zisk v minimální výši 51% je použit pro rozvoj sociálního podniku nebo k naplňování obecně prospěšných cílů. Sociální podnik je orientován lokálně, uspokojuje místní potřeby, využívá místní zdroje, vstupuje do místních iniciativ a přispívá k místnímu rozvoji.

Výzva dále podporuje osoby samostatně výdělečně činné v rozvoji nových podnikatelských aktivit, pokud je tato osoba zároveň příslušníkem cílové skupiny.

 

Cílové skupiny projektů

Za osoby sociálně vyloučené nebo osoby ohrožené sociálním vyloučením tedy podporované cílové skupiny jsou považovány:

  • osoby se zdravotním postižením;
  • děti, mládež a mladí dospělí ve věku 15-26 let s důrazem na mládež ohroženou sociálně patologickými jevy, nebo opouštějící ústavní zařízení;
  • etnické a národnostní menšiny a osoby z jiného sociokulturního prostředí, které setrvale a dlouhodobě žijí na území ČR;
  • cizinci dlouhodobě legálně žijící na území ČR (nepatří sem osoby z členských států EU a projekty také nemohou být výhradně zaměřeny na azylanty);
  • osoby bez přístřeší;
  • osoby opouštějící zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy a osoby opouštějící výkon trestu odnětí svobody;
  • oběti trestné činnosti, domácího násilí, obchodu s lidmi, osoby komerčně zneužívané;
  • osoby pečující o osobu blízkou;
  • osoby se zkušeností se závislostí na návykových látkách.

 

Cílové skupiny sociální ekonomiky

Existují skupiny osob, které jsou ohrožené sociálním vyloučením více než jiné. Tyto skupiny osob někdy nemusejí být jednoznačně definovatelné, jsou znevýhodněné na trhu práce a sociální ekonomika by se na ně měla zaměřovat. Jsou jimi:

dlouhodobě nezaměstnaní;

lidé se zdravotním, tedy mentálním, tělesným nebo smyslovým postižením a osoby s duševním onemocněním;

lidé předdůchodového věku;

lidé s nízkým vzděláním;

 

  • lidé bez běžného sociálního a rodinného zázemí, tedy například osoby po návratu z výkonu trestu, z psychiatrické léčebny, po dlouhodobé nemoci, bezdomovci a mladiství z dětských domovů a výchovných ústavů;
  • etnické menšiny;
  • matky s malými dětmi;
  • mladí nezaměstnaní bez stabilního bydlení;
  • absolventi škol bez praxe;
  • lidé zaměstnaní, kteří se však kvůli nízkým příjmům ocitají na hranici chudoby;
  • přistěhovalci nebo uprchlíci.

 

Sociální vyloučení a nezaměstnanost

Sociální ekonomika se zabývá činností ve prospěch osob, které jsou nějakým způsobem znevýhodněné na trhu práce. Osoby, které nemohou nalézt pracovní uplatnění, jsou ohrožené sociálním vyloučením. Sociální vyloučení představuje zásadně negativní společenský jev, s nímž je nutné bojovat. Zvyšování zaměstnanosti je jedním z klíčů ke zvyšování sociální soudržnosti.

 

Sociální vyloučení

Sociální vyloučení lze chápat jako „nedostatečnou účast jednotlivce, skupiny nebo místního společenství na životě celé společnosti, respektive nedostatečný přístup ke společenským institucím zajišťujícím vzdělání, zdraví, ochranu a základní blahobyt. Sociální vyloučení může mít různou úroveň a měnit se v čase. Fakticky znamená život v chudobě, bez účasti na trhu práce (u mladých lidí bez účasti na systematickém vzdělávání), bez přiměřeného bydlení, bez dostatečného příjmu, obvykle v izolaci či malé skupině podobně deprivovaných lidí pohybujících se na okraji společnosti.“32

Sociální vyloučení (exkluze) není důsledek pouze osobního selhání nebo nezaměstnanosti, příčinou mohou být také selhání demokratického a legislativního systému, trhu práce, sociálního státu a nebo rodiny a pospolitostního systému.33

Pojem sociální exkluze je vysvětlován jako „proces, prostřednictvím kterého jsou určití jednotlivci či skupiny vytlačovaní na okraj společnosti a jsou omezováni plně na ní participovat v důsledku chudoby, nedostatku základních kompetencí, způsobilostí a příležitostí anebo v důsledku diskriminace. Následně se vzdalují (jsou izolovaní) od zaměstnání, přijmu a příležitostí vzdělávání jako i od sociálních a komunitních sítí a aktivit. Mají velmi omezený přístup k rozhodovacím orgánům a tak často pociťují bezmocnost a nemožnost řídit a kontrolovat rozhodnutí, která mají dosah na jejich každodenní život.“

 

Dimenze sociálního vyloučení

Sociální exkluze zasahuje do všech oblastí života. Odborníci uvádějí výčet dimenzí sociální exkluze a  jejich ukazatele.

Indikátory ekonomické dimenze sociálního vyloučení jsou dlouhodobá nezaměstnanost, nestálost a nejistota zaměstnání, příjmová chudoba a nezaměstnanost všech členů domácnosti.

Sociální dimenze vyloučení se vyznačuje rozpadem tradičních domácností, nechtěnými těhotenstvími mladistvých, bezdomovectvím, kriminalitou a nespokojeností (revoltou vůči společnosti) mladistvých.

Politická dimenze sociálního vyloučení má následující ukazatele –nedostatek politických práv, nízká volební účast, nízká úroveň aktivity v komunitě, malý vliv a moc, odcizení a nedůvěra v politické procesy a sociální poruchy a výtržnosti.

V komunitě dochází k ničení životního prostředí a bytového fondu, rozpadu podpůrných sítí a exodu místních služeb.

V individuální rovině se sociální vyloučení projevuje zhoršením fyzického a duševního stavu, nedostatečným vzděláním a nízkou kvalifikací, ztrátou sebevědomí a sebedůvěry.

Skupinová dimenze sociálního vyloučení se vyznačuje koncentrací uvedených charakteristik v určitých sociálních skupinách –například u osob starších, zdravotně znevýhodněných, u příslušníků etnických minorit.

 

 

Sociální inkluze

Sociální inkluze (začleňování), opak sociální exkluze, je hlavním cílem sociální ekonomiky a sociálního podnikání a znamená „zapojení jednotlivců a nebo marginalizovaných (exkludovaných) skupin do života společnosti a to ve smyslu získávání či znovunabytí přiměřené společenské (mezilidské) akceptace a komplexní integrace (občanské, ekonomické, sociální a politické), aby mohli svobodně participovat na životě společnosti.“

V právním řádu České republiky je sociální vyloučení pojímáno jako „vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti a nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace.“ Proces sociálního začleňování má zajistit osobám sociálně vyloučeným nebo ohroženým sociálním vyloučením, že dosáhnou příležitostí, které jim umožní se do společnosti plně zapojit v oblasti ekonomické sociální i kulturní a žít  způsobem života považovaném za běžný.

V pojetí společnosti Člověk v tísni je sociální vyloučení důsledkem chudoby, nízkých příjmů, diskriminace, nízké úrovně vzdělání nebo špatných životních podmínek. Sociální vyloučení se vyznačuje nedostupností služeb a institucí, sociálních sítí a vzdělávacích příležitosti a je způsobeno omezeným přístupem ke zdrojům nezbytným pro zapojení do společnosti. Projevem sociálního vyloučení je například dlouhodobá nezaměstnanost, závislost na sociálních dávkách, nízká kvalifikace, život v prostorově vyloučených částech obcí, špatný zdravotní stav či rozpad rodin.

Je třeba uvést, že sociální vyloučení je úzce propojeno s dlouhodobou nezaměstnaností. Tyto sociální jevy mohou být sobě navzájem v podstatě příčinou i důsledkem.

 

Nezaměstnanost jako zdroj sociálního vyloučení

Význam zaměstnání v boji proti sociálnímu vyloučení je nepopiratelný. Trh práce velmi silně ovlivňuje procesy sociální inkluze, placená práce je zásadním integrujícím činitelem, pracující člověk je považován za plnoprávného člena společnosti. Nezaměstnanost, zejména opakovaná nebo dlouhodobá je považována za hlavní zdroj sociálního vyloučení.

Proto je zvyšování zaměstnanosti klíčovým nástrojem boje proti sociální exkluzi. V návaznosti na politiku EU v oblasti sociálního začleňování a zvyšování zaměstnanosti se v ČR uplatňuje Národní akční plán sociálního začleňování.

V Národní zprávě o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování na léta 2008 –2010 Ministerstva práce a sociálních věci ČR, kde je akční plán obsažen, se zdůrazňuje potřeba podpory znevýhodněných osob v zapojení na trh práce a zvyšování zaměstnanosti. V hodnotícím shrnutí se uvádí, že dlouhodobá nezaměstnanost je častější u žen a její nejčastější příčinou je nízké vzdělání. Negativními důsledky dlouhodobé nezaměstnanosti jsou vznik závislosti na státních institucích, nedostačující životní úroveň, ztráta motivace a pracovních návyků, pasivita a omezení sociálních kontaktů.41

Dlouhodobě nezaměstnaných osob v podílu nezaměstnaných stále přibývá. Jeto způsobeno jednak strukturální nezaměstnaností, kdy nízkokvalifikované osoby nemohou již nalézt zaměstnání ve svém oboru, protože jejich profese víceméně zanikla a jednak negativní zkušeností těchto uchazečů a rezignací na hledání nového pracovního uplatnění.

 

Skupiny ohrožené dlouhodobou nezaměstnaností

Riziko dlouhodobé nezaměstnanosti je nejvyšší u osob, u nichž dochází ke kumulaci různých znevýhodnění. Jedná se o věkové skupiny do 25 let nebo nad 50 let, osoby se zdravotním postižením, s nízkou kvalifikací, s potřebou zvláštní pomoci, tedy například osoby společensky nepřizpůsobivé, po výkonu trestu odnětí svobody nebo pocházející ze sociokulturně znevýhodněného prostředí a osoby nezaměstnané déle než 6 měsíců.

Dlouhodobou nezaměstnaností jsou také ohroženi dlouhodobě zaměstnaní (pokud zaměstnání ztratí), tedy nepružná pracovní síla, dále nekvalifikovaná pracovní síla, což platí především u žen, příslušníci etnických minorit, osoby s kumulovanými hendikepy, osoby ze zaostávajících a venkovských oblastí a osoby nespolehlivé nebo méně přizpůsobivé.

 

Negativní dopady nezaměstnanosti

Nezaměstnanost má kromě aspektů ekonomických také významně negativní vliv na psychiku člověka. Způsobuje snížení životní úrovně a tím může vést k absolutní (existenční ohrožení) nebo relativní deprivaci (psychické strádání způsobené vyloučením z konzumu). Míra spotřeby je v současnosti vyjádřením osobní identity a sociálního statusu. Nutnost omezit spotřebu, zejména navenek viditelnou, přináší pocit osobního selhání.

U nezaměstnaného se mění vnímání času a narušuje se dříve jasná struktura dne. Volný čas je u zaměstnaných využíván k odpočinku od práce, v nezaměstnanosti postrádá svůj význam, protože je neomezený a kvůli chybějící struktuře a často také vlivem nedostatku finančních prostředků postupně převládne pasivita a ztráta motivace k aktivnímu trávení času. Pasivita, ale také stigmatizace spojená s nezaměstnaností vedou postupně k sociální izolaci.

Důsledkem nezaměstnanosti je ztráta sociálního statusu. Nezaměstnaný se potýká s tlakem společnosti, aby změnil svou situaci i za cenu vykonávání podřadné práce. Nemůže-li najít zaměstnání, je považován za líného a zodpovědného za svou situaci.

Nezaměstnanost zasahuje celý rodinný systém a může vést až k rozpadu rodin, zejména u rodin s dětmi, pokud je bez práce muž. U nezaměstnaných také často dochází ke zhoršení zdravotního stavu, subjektivním neurotickým potížím a nebo psychosomatickým poruchám vlivem působení stresu. Důsledkem dlouhodobé nezaměstnanosti je vyloučení ze společnosti, rezignace, apatie a častější výskyt sociálně patologických jevů.

 

Politika sociálního začleňování

V Národním akčním plánu sociálního začleňování je kladen důraz na posílení integrace sociálně vyloučených osob a osob sociálním vyloučením ohrožených a to posilováním jejich sociálních dovedností při hledání zaměstnání, odstraňování bariér vstupu na pracovní trh a udržení se na něm.

Prioritou je také podpora rodin se specifickými potřebami za účelem jejich ekonomické soběstačnosti, rovného přístupu ke zdrojů a službám a možnostem pracovního uplatnění jejich členů. Další skupiny osob, které budou podporovány ve vstupu na trh práce a jejichž vyšší zaměstnanost je cílem této strategie, jsou osoby se zdravotním postižením, mladiství a osoby ekonomicky neaktivní.

V rámci politiky sociálního začleňování jsou podporovány inovativní aktivity v oblasti sociální ekonomiky, které umožní znevýhodněným osobám vstup na trh práce a do podnikatelského prostředí nebo k veřejným službám. Rozvoj sociální ekonomiky podpoří také vzdělávání v principech SE a v realizaci podnikatelských záměrů v oblasti zaměstnávání znevýhodněných osob pro zástupce obcí a krajů, neziskové organizace, poskytovatele a zadavatele sociálních služeb a pracovníky v sociálních službách.

Nejvýznamnějším dokumentem v oblasti zaměstnávání znevýhodněných osob je bezpochyby zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Ten vymezuje v § 33 skupiny osob, jimž je věnována zvýšená péče při zprostředkování zaměstnání. Jsou to:

  • osoby se zdravotním postižením,
  • osoby do 25 let věku,
  • absolventi vysokých škol po dobu 2 let od ukončení studia, nejdéle však do 30 let,
  • těhotné ženy, kojící ženy a matky do devátého měsíce po porodu,
  • osoby pečující o dítě do 15 let věku,
  • osoby starší 50 let,
  • osoby vedené v evidenci déle než 6 měsíců,
  • osoby, které potřebují zvláštní pomoc –osoby v mimořádně obtížných poměrech, osoby společensky nepřizpůsobené, osoby po ukončení výkonu trestu odnětí svobody a osoby ze sociokulturně znevýhodněného prostředí.
cheap nfl jerseys wholesale cheap nba jerseys cheap air max 90 sale nike free 2.0 nike air max 2014 cheap nfl jerseys discount nfl jerseys cheap mlb jerseys online wholesale nba jerseys cheap nba jerseys air max 2014 online shop cheap air max sale 2014 nhl jerseys sale cheap nba jersesy wholesale nba jerseys custom nfl jerseys cheap football jerseys cheap baseball jerseys sale cheap mlb jerseys cheap nhl jerseys sale womens nike free nike free 5.0 womens shoes cheap nfl jerseys sale cheap nba jerseys wholesale discount nfl jerseys cheap nhl hockey jerseys cheap mlb jerseys nfl jerseys wholesale cheap air max sale cheap nfl jerseys cheap mlb jerseys cheap nhl jerseys authentic nfl jerseys cheap cheap nfl jerseys wholesale authentic cheap nfl jerseys buy nfl jerseys online 2014 cheap nfl jerseys cheap nfl jerseys sale nfl football jerseys blog 2014 cheap nfl jerseys blog cheap nfl jerseys wholesale nfl jerseys buy cheap nfl jerseys wholesale nfl jerseys moncler jackets outlet buy moncler jackets online moncler outlet uk moncler men down jackets Moncler Ski Jackets Women Factory Price discount moncler jackets moncler women jackets buy cheap nfl jerseys nfl jerseys wholesale 2014 moncler jackets discount moncler jackets nfl jerseys store cheap nfl football jerseys wholesale nfl jerseys cheap nhl jerseys moncler jackets for man cheap moncler jackets sale chanel outlet online authentic chanel handbags moncler online store moncler kids jacket moncler outlet store moncler outlet usa authentic nfl jerseys cheap cheap nba jerseys cheap nhl jerseys air max 2014 sale chanel outlet store 2014 chanel bags outlet 2014 moncler jackets discount nfl jerseys cheap nba jerseys